Ještě je čas přiznat červenec

a už miluji příznaky podzimu

 

Anno, slyšíš?

Rána mezi pelesti

přistávají     do kolébky

do kaštanem podloženého lůžka

 

Muselo to být dítě

kdo se nad námi zapomněl

nezhasil nebesa

 

nebo je Už

jako za oknem     rozestlané máry

 

Neboj se    Aničko

 

sklidíme další souhvězdí

naplníme sýpky vráskami po okraj

prochodíme ještě mnoho párů vlněných ponožek

 

Zvážíme hrnečky šípkového čaje

a nad rozehraným dominem

dotkneme se koleny bolestí

navzájem      až

za břeh

kam zemřeme ještě několikrát