Náhle se stalo něco divného. Jako by Ludwig Heidöcker ztratil nit svého bouřlivého písemného projevu, kde psal o tom, jak nenávidí celé lidstvo, zvěstoval příchod „nových führerů", absolutně dokonalých bytostí, které ovládnou a podmaní si celý vesmír, podporoval hromadná vyvražďování, sexuální násilí všeho druhu, zkrátka nic než živelné ukájení těch nejodpornějších choutek. Vztek z něho čišel jako ze Silastických pancéřovaných ďasů ze Striteraxu (zmíněných ve Stopařově průvodci po Galaxii). Všechny počítače, jež měl k dispozici, rozmlátil, takže se musel uchýlit k metodě tužka a papír. Dokonce se teď zdálo, že zapomněl, o čem předtím s takovým fanatickým zápalem psal. Udiveně zíral na text před sebou a podobně začal pohlížet i na veškerou realitu kolem. Vše se najednou zdálo tak cizí a nové a on si připadal hrozně zesláblý a nicotný. Padla na něj neznámá úzkost. Vnímal však krásu na rozdíl od předchozí znechucenosti a pohrdání. Po chvíli ho z rozjímání vyrušil jakýsi slaboučký hlas, jenž postupně zesiloval, a s vyrovnaným klidem, ale pevnou důsledností k němu promlouval:
„... Tak jako velké je spojeno s malým, jeden extrém plynule způsobuje extrém opačný, ohnivá aktivita se nerozlučně váže s ledovou apatií a nečinností. Kde nahoře je, tam je dole a dole je nahoře..." Nyní si nebyl jistý, jestli se hlas ozývá zvnějšku nebo z něho samého. Směr, odkud přichází, nebylo možné identifikovat, tedy o žádném „směru" se vůbec nedalo hovořit. Hlas byl spíše esencí rozprostřenou v celém spektru Heidöckerova vnímání, nicméně působil hypnoticky. Souběžně se mu v zastřené mlze postupně vyjevoval staročínský symbol Jin a Jang, který pomalu rotoval. Hlas pokračoval: „... takto z Ničeho Vše vzniká a Vše se zase v Nic rozpadá. Zbytečné jest usilovat o velké vědění, kdo nic neočekává, ten potom mnoho získá a uvidí. Vůle může být přesilná, však brzy člověk slábne a ve velké pokoře je pohroužen. Člověk manipuluje s objekty, jinými lidmi, a přitom je manipulováno s ním. Co do světa vložíš, zase se ti vrátí. Příliš velký blázen se stává normálním." Slova přímo proudila do hlubin Heidöckerovy mysli bez toho, aniž by byla na své cestě chytána a posuzována kritickým rozumem. Jen občas procházela následujícím algoritmem „nepochopení": Sekvence je zachycena, nějak pochopena, avšak každá následující sekvence vyvrátí předchozí pochopení a „nastaví" úplně odlišné. A tak dále. Výsledek naprosto pozbývá smysluplného významu, avšak otevírá mysl stále novému poznávání. Rotace symbolu Jin a Jang se zrychlovala a vycházelo z něj jemné energetické proudění, které se jevilo být alegorickým obrazem slov. Heidöckerova nejistota nyní došla tak daleko, že ani nevěděl, zda slova jen poslouchá nebo je dokonce intuitivně vymýšlí. Jednu chvíli se přistihl, jak sám vlastní vůlí vyřkl dvě z nich. Jako by v jeho mysli  docházelo k přerývání protichůdných myšlenek. Avšak realitu okolo (i přes rotující symbol) nevnímal zastřeně, nýbrž ještě jasněji a ostřeji než běžně. Naposled zaslechl už ztrácející se sdělení: „Nechť vše jen volně, nenásilně plyne ve věčném kruhu." Potom se vše okolo v ďábelském rytmu roztočilo, obrazy se podivně směšovaly za vzniku bizarních trychtýřů a křivek všech možných barev. Heidöcker zavřel oči. Otevřel oči. Před ním stál velký černý monolit o stranách v poměru cca 1:4:9. Na první pohled klidný, ale jinak bouřil spektrem neznámých energií. Že by ten do něj telepaticky pumpoval moudrá slova a jim odpovídající obrazy o harmonii a jednotě protikladů a až teď se mu zachtělo ukázat se? Vnější realitě byl nyní přiřazen druhotný význam, existoval jen monolit a Heidöcker do něj vstupoval. Jeho vědomí vystoupilo nad rozměr Času, což není nic jiného, než Věčnost.

Totální prázdnota, věčná tma okolo, kterou ani jeden světelný paprsek nepročísne. A přeci na okamžik zahlédl celý Vesmír a všechny vztahy v něm. Hned nato cítil, jako by ho část jeho Já, ta, která oplývala agresí, povrchností, vládychtivostí a dalšími nízkostmi, opouštěla a rozpustila se. Pak, jako blesk z čistého nebe, najednou pochopil. Slovy nelze vyjádřit, ale pochopení bylo hluboké, procítěné a všeobjímající. Jako když zafouká větřík, všechny přeludy se rozplynuly, monolit zmizel a Ludwig Heidöcker se vrátil tam, odkud byl vytažen.

Stal se vyrovnaným, rozumným a tolerantním člověkem, pohlížejícím na svět bez jakýchkoli předsudků. Možno ho nazvat osvíceným? Na předchozí mystické zážitky si skoro vůbec nevzpomínal, což je zvláštní, neboť něco takového by obyčejně člověk měl silně vyryto v paměti až do smrti. O něčem podobném se zmiňuje Gustav Meyrink při popisu svého experimentu, jak ve spánku provedl na dálku úhozy holí v bytě svého přítele. Ten slyšel divné rány, avšak celý prožitek si zapamatoval velmi mělce.

Zbývá ještě otázka: Co je to šílenství? Jenom psychická porucha, defekt nebo zesílená vnímavost vůči věcem, které jsou „normálnímu" člověku uzavřené a nedostupné?