„Človíčku, probuď se.“ Ťuká mi na špičku nosu moje malá víla.

„To už je pět?“ Ptám se na půl pod peřinou, na půl ještě v krajině za víčky.

„Ne, blázínku - jsou už čtyři. Tak vyskoč, vstávej. Den, dníček je za dveřmi.“

Nehádal bych se, že čtyři jsou méně, než pět, ale dovolil bych si skromně předpokládat, že opravdu jsou. Jak říkám, přesto bych se nehádal. Jsou čtyři hodiny ráno, za okny je šero a stejně tak i uvnitř. Víla se nudí a tak vymýšlí, čím by mi zpestřila den, vlastně ještě noc. Nejspíš ji připadá, že bych se bez všeho toho zbytečného hemžení mohl zbláznit. Má pravdu.

„Snídaně!“ Volá významně z kuchyně.

Marně bych se dožadoval hrnku horké kávy. Přišourám se v polospánku ke kuchyňské lince, o ní se zarazím, ona mě podpírá, a natáhnu se malátně po kohoutku. Nekokrhá. Naplní mi konvičku vodou, tak akorát na dva šálky. Mléko, dvě vejce, pytlík mouky, špetka soli, tohle by mohly být za okamžik … palačinky? Skutečně.

„Dala by sis palačinku, vílo zatrolená?“

Kývá, div že nespadne z opěradla židle, na které se usadila, aby měla dobrý přehled. Nedívám se na ni, neschopný třeba jen pootočit hlavou, vím to. Vím, že kývá. Bez řečí dojdu pro jahodový džem. Cestou zpátky se usměju na kouřící šálky s kávou.

„Ty bys mi nemohl…, tu první…, už?“ Piští.

Nemusím se na ní otáčet. Vím, že moje malá víla, to křehké stvoření upředené ze stříbrných pavučinek, z paprsků ranního světla a mlhy, že slintá jak liberijský hrošík. O malou chvilku později stejně intenzivně mlaská. Jsem zase o krůček blíže probuzení.

Nad hrnkem s kouřící kávou - bože, jak ta krásně voní - si prohlížím potrhané obrázky právě uplynulých snů a vzpomínám, kdy naposledy se mi zdálo něco pěkného. Určitě zdálo. Tak, jako u jiných věcí, vymluvím se sám sobě na paměť. Mám ji jak babiččinu žínku, léty řádně potrhanou.

Na zahradu plnou jabloní, přesně do jejího středu, tam co stojí dřevěný zahradní stolek a židle, přišly dvě cizí dívky. Zjevily se. Mladé holčiny, hubené a bílé. Nepozdravily, jen přišly a byly tam, uvnitř rozlehlé zahrady. Chvíli po nich přišli další lidé, nikoho jsem neznal. Další a další přicházeli vzápětí a zahrada se jimi plnila až do nejodlehlejších koutů. Cizinci v mém snu se začali trousit do domku, do přízemí i do patra, až jich bylo všude plno. Čím víc jich bylo, tím víc jsem se jich chtěl zbavit. Samí cizí lidé.

„Mám tě ráda.“ Víc nestihne říct v kratičké pauze mezi první a druhou palačinkou.

Vousatý pán, už dobrých dvacet let přesvědčený o své pravdě, mluví k lidem s takovou jistotou, až mu umělý chrup poskakuje polku. Plete se, jako se pletou jeho odpůrci a pletou se i ti, kteří záměrně stojí mimo, v tiché póze – já jsem nad věcí. Chtěl bych být nad věcí, ale copak to jde, když den mi pulzuje ve spáncích, jak písty stařičké parní lokomotivy, které zapomněli říct – je konec.

Ba ne,  konec - to by bylo tuze snadné. Je začátek, toto jsou otevřené dveře do dne i do života. Nový život začíná porcí horkých palačinek.

„Neměl bys javorový sirup?“ Stáhne mě z černých mraků na zem malá víla, pusu od jahodového džemu.

„Nemám, došel. Chtěl jsem ho koupit, ale zapomněl jsem. Mám paměť, jak babiččinu starou žínku.“

Sundá ji z umyvadla a položí na okraj plechové vany, kterou přinesla z předsíně a do třetiny naplnila vařící vodou z hrnce stojícího na oprýskaných kamnech. Velkým oknem proudí do místnosti poslední paprsky slunce a rozpíjejí se v kouři nad horkou lázní. Babička do ní vlije tři smaltované hrnky studené vody a řekne „můžeš“. Ne tam - tady je začátek. 

„To nevadí“, nenechá se zarmoutit víla. „Na zítří by nebylo špatné poplašit k palačinkám hrneček borůvek, co říkáš ty - bublino?“ Zavěsí do vzduchu rozvernou větičku, snad aby mě tím popíchnutím nadobro probudila, načež zmizí.

Den se rozběhne po dláždění a květinářka zarachotí roletou svého krámku - „vítejte kvítka“, řekne mile. Mlékař přišlápne na svém bicyklu, vstane ze sedla, aby se vyhoupl na hrbolek, na vyvýšeninku, nejvyšší místo v naší ulici. Ještě třikrát silně šlápne, na to sklouzne z kola a opře ho o pískovcovou omítku pekařství. „Dobré ráno, Vlastičko.“ Dobré ráno, slunko - zívne ulice.

Když se poštěstí, dožijeme se dalšího večera.