Růže
Já vstoupila na území bohyně Afrodity,
světem prolétla,
láskou prohlédla,
abych tobě,božská,poklonila se
a kytici růží podala.
Ty bílé s rosou na listech
čekání v nejistotě znamenají.
Měsíc je ozářil,
k Slunci se probudily
a mě vůní ovanuly,
že on na mě s jistotou čeká.
Růžové,v poupata zavinuté,
o prvních něžnostech mezi námi vyprávějí,
o letmých dotecích,hledání v prostoru,
kročejech tichých,pohledech přímých,
o nevinnosti stráženou draky divými
a o plachém času rozprostírajícím se mezi dnem a nocí.
Žluté, paprsky žnoucího Slunce raněné,
žalují křivdu na duši,
pláčou nad odloučením,
nad cestou dlouhou mezi námi,
však culí se a koketně usmívají,
vlní ve stonku jako tělo mé,
omamují jak parfém,
a když otrháš okvětní plátky,
tak svlékneš mne z šatu
a nahá ve světle zrcadla zjevím se,
stonek a já v šíp proměníme se,
který,drahý,zraní tě.
Den schylující se k spánku
dal barvu čtvrté růži.
Usíná a vadne,vláhu trpělivosti potřebuje,
ne haštěření,zlobení a věčné litanie,
ne útočení zbytečné a rozchod předčasný.
Krůpěj krve potřísnila květ poslední
a zbarvila jej do ruda.
Ztotožnil se se srdcem mým
a lásku zemi a nebi zjevil,
tu mou,která přes hory přelezla,
pískem a bahnem se brodila,
vichrem zcuchala,
vášní zmokla,
aby ve světě denním ze snění otevřela víčka
a od tebe již,drahý,neutekla.
Božská,kytici vezmi
a z hory Olymp rozhoď ji mezi lid.
Tak každý člověk bude mít
růži jednu jedinou
a na něm záležet bude,
jakou další vypěstuje sobě.
Tak lásky v různobarenosti jsou věčné.
Rok Nový
Ke katedrále nohy mé míří,
k věžím a střechám červeným zrak zalétá,
já zapřít musím sebe,cit i lásku,
nic najevo dát nesmím,
jen pouhou přítelkyní tvou mohu se stát.
Kdo nyní hřeší na mou lásku,
kdo nyní haní a plive na můj cit,
kdo žene mě zubaté vstříc
a znásilňuje jak sprostou děvku!
Roku nový,dne první,štěstí mi přeješ.
Ale já tě nevidím.
Slunce rozhodilo zlatý závoj,
modř oblohy odrazila se od vodní hladiny,
rackové bílí vznáší se vzduchem,
pokoj a mír vládne Prahou.
Obrázka ze života 1999 |