Sen

            Nebe, které je obestíralo, bylo děsivě šeré a krásné. Šli po rozbité asfaltové cestě. Vedle nebe, ztemnělého okolí cesty a jich dvou nebylo v tu chvíli v jejich světě nic dalšího. Nemluvili, a pokud promluvili, nevyřkli jediného zbytečného slova, natolik byli součástí skutečnosti kolem sebe.

            Tomáš a Lucie byli stále ještě děti a svoji největší přátelé. Doma se dohodli, že se půjdou podívat na hřbitov kovových strojů. Nikdy předtím tam nebyli. Duch toho místa je zároveň odrazoval a přitahoval svou tajemností a strašidelností.

            Nyní již byli na konci cesty. Viděli vršek hromady doslouživších strojů, jenž převyšoval vysoké dřevěné ohrazení, a na něm sedícího chlapce. Rukama prohraboval povrch hromady a shlížel dolů.

            Tomáš s Lucií prošli bránou a naplněni úžasem splynuli s duchem místa. Lezli po hromadách, probírali kusy kovů a obdivovali tajuplné artefakty, jimiž pro ně byly kovové hřídele, pružiny, ozubená kola a jiné části strojů.

            Po chvíli se Tomáš posadil a rozhlédl se po areálu hřbitova. Pohledem rychle vyhledal místo, kde předtím zahlédl chlapce. Uviděl zde skupinu několika dětí. Chlapec, který předtím seděl na hromadě, nyní stál u jejího úpatí, ostatní děti stály nedaleko od něj. Ačkoli k Tomášovi nedoléhaly žádné zvuky hovoru, zdálo se mu, že o něčem diskutují. Obrátil se a podíval se na Lucii, chtěl vědět, zda si skupiny taky všímá. Ta však byla naprosto zaujatá hrou s kovovými artefakty. Její zaujetí Tomáše očarovalo, bez pohnutí fascinovaně sledoval její soustředěný výraz, zasněný, lehce nepřítomný úsměv a obdivoval její pohyb.

            Lucie byla nezbytnou součástí Tomášovy duše. Sám byl přemýšlivý, uzavřený, často nervózní a vystrašený z dění kolem sebe, ona byla vyrovnaná, spontánní a zvláštně sebevědomá, jakoby si byla vědoma sama sebe a svého místa ve světě. Když byl s ní, byl stejně klidný a vše, co dělal, mu přišlo opravdové.

            Nyní si všimla, jak na ni hledí, položila předměty, jež měla v ruce, přišla k němu a posadila se. Tomáš jí ukázal místo, kde stála skupina. Oba dva nějakou dobu sledovali hovor dětí. Rozhodli se, že půjdou za nimi. Děti je viděly a vyšly jim vstříc. Tomáš s Lucií se představili, nejdříve chlapci, jehož prve zahlédli na hromadě, a který se zdál být nejstarší,  poté i ostatním dětem. Posléze se spolu z ostatními pustili do dalšího prozkoumávání strojů tvořících hromady hřbitova.

            Zabráni do hry příliš nevnímali, jak šeré odpoledne postupně přechází do temného večera. Ve chvíli, kdy již bylo vidět jen na pár kroků, se vydali na cestu zpátky.

            Kousek za branou se ostatní děti náhle zastavily, Tomáš s Lucií si to uvědomili a obrátili se. Nejstarší chlapec přišel k nim, se smutným výrazem promluvil: "Sbohem, díky, že jste byli s námi, dál bohužel nemůžeme," a spolu s ostatními dětmi se pomalu rozplynul.

            Tomáš s Lucií se chytli za ruce a pokračovali v cestě. Byli vystrašení, smutní a chtěli se co nejdříve dostat domů. Tomáš nemohl nepřemýšlet o všem, co se toho dne stalo. Pevně tiskl Luciinu dlaň. "Počkej," Lucie zpomalila a zatahala za Tomášovu ruku, "stůj, prosím." Ten se vyděšeně zastavil a otočil se k ní. Lucie mu pomalu mizela před očima. "Nevěděla jsem to, chtěla bych jít s Tebou." Tomáš nebyl schopen jediného slova. Po tvářích mu stékaly slzy. "Neboj se, buď klidný a, prosím, nezapomeň na mě a na tuhle chvíli."