Najednou vím, jak meditovat, vypnout svět, ponořit se do sebe,

je to všude kolem, nemám úplně jasno ve spouštěči,

ale cítím, že je to na dosah, jen natáhnout ruku.

Zavřel jsem během chůze oči a najednou se mi sama narovnala ramena,

bylo to jako se osvobodit od světa a pak to začalo.

Když nemluvím, zavřu oči, narovnám záda a dívám se do dálky,

vidím tě jít naproti – trošku smutnou.

Když se míjíme, vezmu tě do náruče, stulíš se a přitiskneš,

oddaná bezvládnost tvých paží ostře kontrastuje s vášní tvých očí a rtů,

nesu tě, pokládám.

Chceš se zvednout, jen trošku. Dlaní ti říkám ať ležíš.

Dotek rtů a prstů je totéž jako spirála provazu,

náraz dlaně do tváře je pozdrav tvé lásce a oddanosti světu.

Já jsem svět, není člověk, není muž a není ani žena.

Je okamžik, prázdno a nekonečno zároveň,

kořeněná vůně hlíny, paprsek světla, tvoje oči, které si neříkají o ponížení.

Je v nich spoutaná tygřice jedoucí na slunci, já ji mohu hladit,

jsem nástroj a průvodce, cítím rozkoš z toho pocitu,

umožňuji jet tygřici na slunci, má pouta ji drží v tom voze pádícím nikam,

bolest, kterou ti působím ti umožňuje neexistovat.

Kráčím po tenkém mostě, rozvazuji tvá pouta dalšími a dalšími uzly,

impulzy, letíš na křídlech vášně, vypouštím tě, tygřice neřve z plných plic,

udiveně se rozhlíží, prošla takovou cestu a je nikde?

Ne, nechce zpět, je to příliš spalující a tiché zároveň,

vrací se, jako by toho nebyla hodna,

trhá blánu nebes a je zde, vyčerpaná, vyděšená.

Pak ho spatří nad sebou, vedle sebe. Je její pán.

Miluje ho, zbožňuje, on ji tam zase pustí.

Je šťastná, že je jiný svět, může tak počítat okamžiky,

kdy se opět vydá na cestu.

A on? Právě držel v ruce čas a prostor.

On ví, že až přijde chvíle,

až k ní sklopí oči v němém dotazu,

půjde za ním kamkoliv,

nebe i peklo jsou jen předpokoje.

Život začíná za nimi...

Vítej v mém světě, milovaná.