Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jelen
Autor: Hrdý (Občasný) - publikováno 16.9.2008 (18:05:42)
Tu cestu zná dobře. V noci jen patníky odráží světlo z reflektorů, jinak tma. Kolem jsou stromy. Řady stromů. Má je rád. Uklidňují ho. Jezdí pomalu. Nikdy nespěchá. 
Pustí si Mozartovu Malou noční hudbu a jen se dívá kolem. V tuto dobu nejezdí moc aut. Je klid. I ten jelen leží na silnici klidně. 
Jen zlehka zpomalí, pak zatroubí. Nezvedá se. Zastaví, ale motor běží dál. Jelen se dívá směrem k němu. Nehnutě a upřeně. Klakson znovu zatroubí. 
Zajede ke krajnici, nechá zapnutá světla, vystoupí a zamíří k ležícímu tělu. Jako by ho jelen sledoval a čekal – hlavu má vztyčenou směrem k němu. Až když přistoupí blíže, všimne si, že je to dvanácterák. Jelen zaúpí a omdlí, hlava mu klesne na ohromné paroží.
Kolem je krev. Chce si jelena prohlédnout, ale o kus dál, v lese, spatří auto. Není zaparkované mezi stromy. Přední část auta objímá strom. Svítí si mobilem a hledá řidiče. Ten tiše chrčí sevřený konstrukcí. Muž si ho prohlíží.
Řidič zavře oči. Ví, že umírá, bojí se. Chrčí čím dál méně. Muž poodstoupí a zavolá záchranku. Z dáli je slyšet Romance pro smyčcový orchestr a tiché předení motoru. 
„Dobrý večer, chtěl bych nahlásit nehodu nedaleko Černošic. Směrem na Dobřichovice.“ Pak chvíli mlčí. „Stopatnáctka?“ Obrátí se na raněného a řekne „Pane?“ Znovu mlčí a nakonec řekne do telefonu. „Ne, nekomunikuje, ale ještě žije.“
„Nedostanu. Je zaklíněný.“
„Nevidím, že by krvácel, ale jsem přesvědčený, že krvácí. - - - Je příliš zaklíněný.“
„Hlavou hýbal.“
„Počkám.“
„Dobrou noc.“
Zaslechne další chrčení. Jelen se probral; je na tom stejně jako řidič. Muž dojde k jelenovi, který se zoufale snaží pohnout. Dojde do auta pro sako. Je zima. Obleče se a vrátí zpátky. Jelen se dívá na muže a bojí se. Ale bojí se muže, ne smrti. Muž vytáhne malý revolver a střelí jelena do hlavy. Romanci vystřídá Menuet. 
Za pár minut přijede záchranka. Snaží se dostat k řidiči, ale ten je příliš zaklíněný. Záchranáři stojí u auta a opakují „To bude v pořádku,“
 „Můžete hýbat hlavou?“
„Nemějte strach.“ 
„Kde krvácíte?“
„To bude dobrý.“
...
Řidič neodpovídá, má zavřené oči a chrčí.
Přijede policie. Podívají se do auta, prohodí pár slov se zdravotníky a jdou k muži, který se opírá o své auto a poslouchá Mozarta (Rondo).
„Zemře,“ říká muž a oba policisté kývají hlavou, jako by se jich ptal.
„Viděl jste nehodu?“
„Ne. Ale nejspíš narazil do jelena a sjel z cesty,“ neříká policistům nic, co by nevěděli. „Zastřelil jsem ho.“ Když se na sebe policisté vyděšeně podívají, muž dodá: „Toho jelena. Zastřelil jsem ho.“ Policisté si viditelně oddechnou. Nemusí papírovat.
„Udělal jste dobře!“ Mrkne policista na muže, jako by řidiče pomstil. 
„Mám vám tu zbraň ukázat?“ zeptá se muž.
„Ne, nemusíte…“
Je slyšet poslední část Ronda - Finále, které se mísí s policejním rádiem.
Přijíždějí hasiči. Vytáhnou hydraulické kleště a snaží se řidiče zachránit. To všechno za tichých zvuků hudby. Muž se zasní a podívá směrem ke svému přehrávači. Rád by zesílil zvuk. 
Za patnáct minut vytáhnou řidiče z auta. Přestože z něho stříká krev, je mrtvý. Policisté se vrátí k muži. Jeden se snaží kapesníčkem dostat z rukávu červenou skvrnu. „Musíme sepsat protokol.“
Muž neodpoví hned. Finále je téměř u konce. 
„Samozřejmě,“ řekne, když dozní poslední tón, a mile se usměje. 
 
Cestou domů poslouchá Adagio. Revolver leží na místě spolujezdce. Podívá se na něj a utře mu malou šmouhu na hlavni kapesníkem ze svého saka. Slunce pomalu vychází, ale ještě stále je tma. Zaparkuje u svého domu, když obloha zčervená.
Utře si o rohožku podrážky a odemkne. Sedne si na botník a kontroluje, zda nemá na botách krev. Chvíli se prohlíží v zrcadle. Pak přejde do kuchyně, tiše za sebou zavírá dveře, aby nikoho nevzbudil. Na stole leží vzkaz i s perem. „V ledničce je lečo, jestli chceš ohřej si ho. Líbám“ Muž doplní čárku a tečku a zamíří do ložnice. Manželka leží na posteli. Zpod peřiny je vidět obnažené stehno. Namíří revolver na spící tělo. Prohlíží si nehybný výraz jejího obličeje s tupě pootevřenými ústy vydechujícími a nasávajícími vzduch. Namíří hlaveň přesně doprostřed úst. Ale manželka jen krátce zachrápe a lehne si na bok, což ho vyvede z míry. Namíří na její pomalu tloustnoucí zadek a řekne „Bang.“ Ovšem velice tiše. 
Pomalu se vysvléká a nahý přitiskne k manželce v kalhotkách a tričku. Je vzrušený, jen když leží zády. Zavře oči a představuje si různé ženy. Učitelka deskriptivní geometrie, která mu pravidelně klepala na rameno obřím pravítkem, když nedával pozor, vedoucí oddělení kancelářských potřeb, znuděná pokladní v supermarketu, dcera sousedky s bišonkem. Nakonec skončí u jelena. Vybaví si jeho upřený pohled před tím než vystřelil. Znovu se mu navrací onen chladný pocit, když mu najednou žena stiskne penis a navede do sebe. Nikdo neřekne jediné slovo. Souloží pomalu, strojově. Zcela bez potu. Když skončí, sedne si žena na postel, vytáhne ze zásuvky papírový kapesníček a utře se. Přijde mu odporná. 
Otočí se zády, ale manželka ho obejme. Nic neříká. Jen se dívá z okna a snaží se usnout, ale nedokáže nenaslouchat pravidelnému oddechování manželky. Vytáhne ze saka revolver a prohlíží si ho pod měsíčním svitem. Mdle se leskne. Vrátí revolver zpět na místo a usne.

Ráno, když otevře oči, spatří vznášející se prach v souvislém pruhu slunečních paprsků nad jeho hlavou. Manželka vaří vejce na tvrdo, zatímco on se ještě dlouho dívá. Zamžourá očima a spatří malé poletující bublinky. Pak vstane a zamíří do kuchyně. Sedne si a nabere lžící vajíčko na hniličko. 
„Nemohl by ses oblíknout?“
„Večer ti to nevadilo.“
„Ale teď tě vidím.“
I ten jelen ležel na silnici nahý, pomyslí si. 
„Nepůjdem do parku?“ ptá se žena.
„Kolikátého je?“
„Sobota.“ 
Absurdní rozhovor, napadne ho a odejde na záchod. Sedne si a při močení přemýšlí, co tím myslela. „Osmnáctého,“ řekne si pro sebe, vstane, spláchne, zvedne prkýnko a vrátí se do kuchyně. „Nepůjdu s tebou do parku.“

Večer se znovu vrací svou oblíbenou cestou. Prší a zpívá slepý Bocelli Por Ti Volare. Kapky bubnují do kapoty a přední sklo je tříští na malé kousky. Zpomalí a nechá zapnutá světla. Je na místě. Zaparkuje na kraji vozovky a stáhne okénko. Na vystrčenou ruku dopadne několik kapek. Svlékne si košili i tílko a vystoupí z vozu. Jakmile najde odřený, na půl zlomený strom, otočí se a z paměti dojde k místu, kde ležel jelen a díval se mu do očí. Hledá krvavou skvrnu, ale je příliš velká tma, kterou nedostatečně prosvětlují světla reflektorů. Vytáhne mobil a posvítí si. Nakonec si klekne a konečně spatří v kaluži vody cosi rudého. Chce zaostřit a ubezpečit se, že je to krev, když ho ozáří světlo. Zadívá se směrem k němu, ale oslepí ho. Až po zatroubení mu dojde, že jsou to světla reflektorů. Upadne nebo spíš leknutím ztratí koordinaci. Jen hlavu má vztyčenou a dívá se upřeně před sebe. Světla pronikají kapkami padajícími z temného nebe. Obraz rychle se zvětšujícího měsíce, který se náhle promění ve smyku kvílející vozidlo. Již zastavivší automobil stále reflektory míří na polonahého muže. Řidič vystoupí z vozu a zamíří k muži. Ostré světlo za jeho zády z něj tvoří temnou postavu, pohybující se stín. Teprve až když se řidič přiblíží, jsou poznat ženské obrysy těla. Déšť ji pomalu rozmáčí oční stíny, které tečou jako černé slzy. „Jste v pořádku?“
„Ano,“ odpoví spíše užasle než vyděšeně. 
„Víte to jistě? Jste polonahý uprostřed silnice...“
„Ano,“ řekne a teprve až nyní si uvědomí svoji situaci. „Těžko se to vysvětluje.“
„...a krvácíte.“ Muž shlédne pod sebe a spatří krev. Konečně ji jasně vidí, je fascinován. Už chce říci, že je to jelenova krev, ale žena ho uchopí za paži a pomůže mu vstát. 
„Jsem v pořádku. Dojdu do auta sám.“
„Možná by bylo lepší vás odvést do nemocnice.“
„Spíš bych potřeboval kafe.“
„Pojedu za vámi,“ řekne a zavře za muže dveře. 
Nakloní na sebe zrcátko a utře si krev vytékající z nosu tílkem. Oblékne si košili, zapne Bocelliho - Vivo por ella a rozjede se, jako by se nic nestalo. 
Zaparkuje u nejbližšího motorestu, vyjde z auta a zamíří rovnou k ženě. Ta stáhne okénko. „Měl bych vás pozvat aspoň na kafe. Pijete kafe?“ 
„Dám si čaj. Trochu jsem prokřehla,“ a vystoupí. 
Podá ji ruku. „Petr.“
„Nela.“
Jde těsně za ní. Prohlédne si ne příliš hubenou postavu a širší pánev. U dveří ji předhoní, podrží dveře a spatří nevýrazný obličej již bez očních stínů, s pohledem prázdným. Třiadvacet let, odhadne. Víc ne. 
Objednají si a dlouho mlčí. Ona se netroufá zeptat, on nemá co říct. Nakonec Nela vyndá cigarety a hned je zas zandá. „Kouříš?“
„Ne, ale klidně si zapal.“ 
Nechá cigarety v kapse a řekne: „Moc toho nenamluvíš, Petře.“
„Co na to říct.“ Usměje se.
Krátké ticho. Obsluha přinese kávu a čaj.
„Cos vlastně dělal uprostřed noci polonahý na silnici?“ Vloží sáček do horoucí vody.
„Těžko se to vysvětluje.“
„Ano, to jsi říkal.“ Krouží sáčkem po obvodu hrnku.
„Ano.“ Na chvíli se odmlčí, napije kávy a pokračuje: „Včera jsem byl svědkem nehody, při které zemřel člověk.“
„Na tom místě?“ Přestane si hrát se sáčkem čaje. 
„Vlastně přesně na tom samém místě, kdes mě málem přejela,“ pousměje se a znovu usrkne černé kávy. „Je to ironie.“
Na to Nela nic neodpoví. Čeká, že bude pokračovat. 
„A košili jsem neměl proto, že pršelo. Nechtěl jsem ji namočit,“ řekne a doufá, že se víc ptát nebude.
Nela spokojeně přikývne a oddechne si. Není sebevrah s úchylnými sklony. 
Poté mlčí. Petr usrkává kávu a dívá se na projíždějící auta, Nela motá sáček čaje kolem lžičky a ždímá ho, při čemž občas pohlédne na Petra. Na košili, usychající vlasy, ruce, hlavně na ruce a jeho snubní prsten. Podruhé vyndá cigarety, ale tentokrát si zapálí. „Neměl bys být u své ženy?“
„Nevadí ji, když přijdu pozdě,“ odpoví bez zardění. Podívá se na kouřící Nelu. Mezi dvěma prsty si pohrává s hořící cigaretou a očima těká po stole. Káva, čaj, popelník, jeho ruce. „Mé ženě nevadí, ani když přijdu ráno,“ dodá a pohlédne na ni, zatímco Nela sklopí zrak, jako by vycítila nemravnost z oněch slov. „Jsem vdovec,“ dodá a Nela mu věnuje soucitný pohled. Pro změnu Petr pohledem shlédne na desku stolu.
Znovu mlčí. Ale jen do chvíle, než Nela sklepne popel cigarety do skleněného popelníku. „Ten mrtvý,“ řekne a Petrovi se vybaví jelen. „Jak se mu to stalo?“
„Nevím. Zkrátka ležel na silnici. Ještě žil, když jsem ho našel, ale nevím, jak se mu to stalo. Srazilo ho projíždějící auto. Nebyla tam žádná brzdná dráha. Nejspíš si řidič ani neuvědomil, že srazil člověka. Možná si řekl, že to byl jen pouhý jelen a jel dál.“
„I tak by měl zastavit,“ řekne, sklopí zrak a když svraští obočí, zeptá se: „Říkal něco?“
„Ano,“ odpoví se stejně svraštěným obočím. Napodobuje ji. „Chtěl jsem mu pomoci, ale byl příliš polámaný. Řekl mi, ať ho nechám o samotě.“
„Nic víc?“
„Nic víc.“
„To já bych sama být nechtěla.“
„Já nevím, co bych chtěl. 
Asi cigaretu.“ Načež mu Nela s pobavením nabídne balíček Marlboro light. Odmítne. 
„Chtěl jsem se tam vrátit a všechno si vybavit.“
„Nikdy jsem nikoho neviděla umírat.“
„A není to divné?“
Nela se nechápavě podívá Petrovi do očí a následně típne cigaretou o popelník. 
„Přijde mi to zkrátka divné. Za celý život jsem se nesetkal se smrtí. Pouze zprostředkovaně. Neosobně. Většinou to jen znamenalo, že se s dotyčným už neuvidím. Ale vidět umírat toho člověka, bylo fascinující. Zvráceně vzrušující. Úděsné.“
„A proto ses vrátil.“
„Chtěl jsem to zažít znovu.“
„A tvá žena,“ řekne polohlasem. Přemýšlí, jak se zeptat, ale nechce aby to na ni bylo znát. Nechce mu ublížit. Zapálí si další cigaretu. „Jak je to dlouho?“ 
Petr mluví přímo. „Od její smrti?“
Přikývne.
„Rok. Necelý rok.“
Ráda by se zeptala, jak zemřela, ale jen znovu přikývne a soucitně naň pohlédne.
Petr v Nele čte a ví moc dobře, co se v ní odehrává. „Zemřela při autonehodě,“ říká „Vběhl jí do cesty jelen a ona narazila do stromu.“ Klesne smutně hlavou „Jelen to přežil.“
Nele vše dochází. Ráda by Petra vzala za ruku, ale jen řekne „To je mi líto. Moc líto.“ Děsí ji snubní prsten na prsteníčku Petrovi ruky.
„V pořádku. Už jsem se s tím vyrovnal,“ řekne nevěrohodně. 
„Ten mrtví. Připomněl vám vaší ženu...“ ptá se velmi pomalu a opatrně. Téměř si vyčítá, co řekla.
„Doteď ne.“ Odvrátí pohled a zhluboka vydechne. Nela ho uchopí za ruku, na níž nemá prsten a omluví se. Petr pohledem pomalu přejde přes svou černou kávu, popelník a čaj až k tváři Nely a jejím vlhkým očím. Usmějí se.

Když skončí, jsou oba mokří potem a těžce vydechují. Petr si sedne na okraj postele a Nela ho šimrá nohou na zádech. „Ve skutečnosti se nejmenuju Nela.“
„A není to jedno?“ říká a opatrně si svléká kondom. 
„Nechceš znát mé pravé jméno?“
„Většina lidí nesnáší své pravé jméno.“
„I ty?“
„Už ne,“ řekne a odejde do koupelny. Zavře za sebou a sedne si na toaletu. Pročítá návod k použití prezervativu. Udělá uzel na kondomu a zabalí do voňavého kapesníčku. Necelé tři metry od něho je malý koš. Zamyslí se a hodí. Dojde pro kondom, vrátí se na místo hodu, znovu ho pečlivě zabalí a hodí. A znovu po dlouhém zamyšlení. Po třetí se už trefí. Má jasno.
Dál sedí na míse a čte si návod. „Měl jsem ho spláchnout do záchodu.“ Pohlédne si do očí v zrcadle, umyje se a vrátí k Nele či jak se jmenuje.
Ještě dlouho mu hladí ruce. „Líbí se mi tvé ruce,“ a ukazováčkem krouží kolem prstenu. „Můžu si ho zkusit?“ Pohladí ji po vlasech, pak po tváři. Ona ho kousne do prsteníčku a nechá v ústech. Laská ho. 
Petr odvrátí hlavu a pohlédne na měsíc v okně, pak zrakem přejde na své sako, v kterém má revolver. Zatouží po něm. Volnou rukou se natáhne a nedosáhne. Měsíc je v úplňku a září do pokoje dvou milenců. Leží společně na posteli a přitom je každý jinde.

Ráno najde manželka svého manžela v kuchyni, jak napouští vodu do hrnce. „Kde jsi byl celou noc?“
„S Nelou.“ Zapne vařič.
„S Nelou?“
„S Nelou v motelu.“ Hledí na vodu a čeká až se začne vařit.
„Nemám náladu na tvůj humor.“
„Miloval jsem se s Nelou v motelu celou noc.“ Voda začne bublat.
„Chceš mi tím říct, žes mě podvedl?“
Vhodí jedno, pak druhé vejce do vařící se vody, při čemž souhlasně přikývne.
„Vždycky jsem věděla, že mě podvedeš,“ a usedne ke stolu.
„Mě to docela překvapilo.“ Hlídá deset minut na nástěnných hodinách.
„Líbilo se ti to?“ Otře si ospalky z očí.
„A tobě by se nelíbilo vyspat se s jiným mužem?“
„Ale já tě nepodvedla.“
„Nikdy jsi při sexu nemyslela na někoho jiného?“
„Budeš s ní ještě spát?“
„Kdy naposled jsme to dělali při světle?“ uchopí nůž a uřízne krajíc chleba.
Oba mlčí a dívají se, jak nůž prostupuje chlebem. 
Zeptá se „Miluješ ji?“
Poprvé na sebe pohlédnou, téměř vyděšeně. Pak se pousmějí. Petr z ledničky vyjme máslo a natře na chleba. Při natírání se manželka rozesměje. Sedm minut. Když se trochu uklidní, zeptá se „A co teď? Co budeme dělat?“ mrkne pravým okem. „Rozvedeme se?“ při čemž se přestane usmívat.
Petr vyjme vařící vejce, vloží do stojánku, usadí se, nožem odřízne špičku a osolí. „Nasnídáme se,“ a podá ji hotové vajíčko na tvrdo a namazaný chléb máslem. 
„Tak co chceš dělat?“ a kousne do chleba.
„- - -“ Petr si loupe vajíčko.
„Posloucháš mě vůbec?“ a zapíchne lžičku do vajíčka.
„- - -“
„Lukáši!“
Lukáš se podívá na hodiny a zamyslí se. V ruce drží dokonale oloupané vejce. Ještě si nekousl. 

Večer leží s manželkou. Ta zavře Ostrovní zprávy a zeptá se: „Nevyzkoušíme něco nového?“
„Ani ne.“
„Necháme rozsvíceno.“
„Jsem unavený.“ 
„Chceš to udělat pusou?“
„To není potřeba.“
„Zkusit něco netradičního...“
„Můžem jen spát?“
„Dobře. Jak chceš,“ odpoví a raději ještě dodá. „Cokoliv, vážně cokoliv.“
Bez rozmyslu Lukáš řekne: „Dobrá. Přeci jen by tu něco bylo.“
„Cokoliv.“
„Chci, aby sis stoupla na všechny čtyři.“ Ihned to provede. „Ovšem zády ke mně.“ Obrátí se. „A teď zatrub jako jelen.“
„Děláš si srandu?“ Veškerá ochota opadne. Nechápavě se ohlédne na Lukáše a ten ji uštědří přísný pohled. „Dobře, dobře. Tak jak dělá jelen?“
„Jelen troubí.“
Manželka se pokusí zatroubit. Špatně. Opraví ji. Opravuje ji a radí dokud se mu nezdá, že troubí stejně jako jelen. Až poté dojde k vypínači a zhasne. „Začni!“ křikne Lukáš.
Manželka zatroubí co nejhlasitěji. Lukáš ji obchází. Troubení neustává. Přiblíží se k jelenovi zezadu. Dotkne se nohy zvířete, ucukne. Nechce ho vyděsit. Šeptá „Ššš.“ Jelen je jako nabitý elektřinou, ale stojí na místě. Chytne jelena za boky a ucítí, jak spíná svaly. Odfrkne si a znovu zatroubí. Tentokráte nejhlasitěji! Lukáš položí hlavu na jeho záda a naslouchá rychle bijícímu srdci. Pomalu dlaní prostupuje srstí až k hlavě. Nejdříve se lehce, jen letmo dotkne paroží a zkoumá jeho velikost. Je obrovské. Pevně ho stiskne a jelen zatroubí! Pustí ho. Ze saka zavěšeného na opěradle židle vytáhne malý revolver. Pohrává si s ním v dlani. Mdle se leskne. Stoupne si před jelena. Zbraň schová za zády. Nechce ho vystrašit. Přiblíží se k jeho hlavě a chce mu pohlédnout do očí. Lukáš je vzrušený. Jelen má oči zavřené. Jejich dech se zklidní. Lukáš namíří hlaveň revolveru na svůj levý spánek a odjistí... 
Zavře oči.




Poznámky k tomuto příspěvku
Gabra (Občasný) - 17.9.2008 > ... s Lukášem asi nebylo moc lehké žít.
Body: 5
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 17.9.2008 > Gabra> to spíš s petrem
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 18.9.2008 > vida :) já si to přečtu
<reagovat 
rollerpeas (Občasný) - 23.9.2008 > "Podá ji ruku. „Petr.“" JÍ
"Ten mrtví. Připomněl vám vaší ženu" Mrtvý prd ví. Moc mrtvých. Proč jsou manželky a přítelkyně vždycky takové slepice??
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 23.9.2008 > rollerpeas> já už si to dávno opravil

co já vim, asi tak ty manžleky vidíš..
<reagovat 
jelen (Občasný) - 30.9.2008 > Tak to je fakt dobrý. D
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
rollerpeas (Občasný) - 23.9.2008 > Nu dobrá, jen mi přijde, jako bys vždycky popisoval, jak je těžký s nima žít... Někdy jsou i bezva, fakt:)
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 23.9.2008 > rollerpeas> pes je dobrej
<reagovat 
 Uther Pendragon (Občasný) - 11.10.2008 > Hrdý> Manželka je dobrá. Pes je pes.
<reagovat 
Věza (Občasný) - 16.10.2008 > Byl to holt bláze, ale takovej je už život, někdy hodně drsnej... :-(  Skvěle sepsaný.
Body: 5
<reagovat 
Emmet_RAY (Stálý) - 22.11.2008 > jde to.
Body: 5
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 23.11.2008 > Emmet_RAY> všimni si, kolik písmenek jsem napsal já a kolik ty
<reagovat 
 Emmet_RAY (Stálý) - 23.11.2008 > Hrdý> Na světě je to už tak zařízeno, že jedni sejou a druzí sklízejí.
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 23.11.2008 > Emmet_RAY> nevypadáš zrovna na zemědělce
<reagovat 
mystikus (Občasný) - 27.12.2013 > husté čtivo
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter