|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Růžového medvěda viděti
Autor: Sáša (Občasný) - publikováno 3.7.2002 (18:37:18)
|
|  |
Bylo slunné odpoledne a já zase nevěděl, co dělat. Seděl jsem na pařezu v lese, pozoroval krajinu okolo sebe a pomalu se sbližoval s přírodou. V tom okolo mne projelo auto. Byl to starý oježděný Jeep, značka byla, tuším, XVD 15. Rozjel několik krtinců, porazil pár mladých stromků a zmizel kdesi v křoví. Chvíli jsem přemýšlel k jakému okresu patří značka XV, ale asi to byla značka nějakého kraje, protože Xaverov určitě není okresním městem. A to číslo taky bylo nějaké divné. Možná to byl cizinec. Zvláštní země, kde jména měst začínají na X, tam bych chtěl žít. Už jsem přemýšlel, kterou cestou se vydám domů, když mě někdo, nebo něco praštilo. Svalil jsem se na zem a přemýšlel odkud rána přišla. Pomalu jsem se rozhlédl, ale nikde nebylo vidět ani živé duše. Pouze několik přejetých krtků, kteří se zrovna šli podívat, kdo se jim to dobývá do domova, když jel onen Jeep. Opatrně jsem se posadil na svůj pařez a nestačil se divit. Přede mnou stál medvěd a zřejmě se mě chystal rozsápat. Nevěděl jsem, jestli mám utéct nebo zůstat sedět, ale protože jsem ještě cítil úder čehosi za krkem, zůstal jsem sedět. Ostatně, v nějaké knize jednou psali, že před medvědem se má hrát mrtvý. Podíval se na mě, trošku zděšeně, trošku pobaveně, a světe div, začal mi dávat první pomoc. Tohle jsem tedy ještě nezažil – medvěd a dává první pomoc. Skoro bych i čekal bernardýna se soudkem v létě než tohle. Když zjistil, že jsem živý, posadil se vedle mě a sundal si kožich. Nevycházel jsem z údivu, ještě k tomu se přede mnou začal producírovat růžový a hubený bez své kůže. Smál se na mě a vybízel mě, abych si s ním zatancoval. Poprvé jsem litoval, že jsem nechodil do tanečních. Tedy, že jsem z nich utíkal. Vůbec teď lituji mnoha věcí. Jedné pětky, kterou jsem se pokusil vygumovat, ale nepovedlo se, takže jsem dostal seřváno od táty i učitelky, a jaký z toho byl tenkrát průser. Nebo toho autíčka, co tak krásně letělo vzduchem a vlivem země se rozpadlo na další milion malých autíček, já si tenkrát myslel, že pád z devátého patra přeci nic nezničí a rozhodl jsem se to vyzkoušet na svém nejoblíbenějším autíčku. Škoda, že jsem to tenkrát nevyzkoušel na sobě, mohla být sranda. Mezitím, co jsem tak litoval sebe a svých věcích či průserů, už nastal krásný slunný večer. Byla tma, hvězdy zářili do tmy a vedle nich se usmívalo sluníčko. Medvěd byl bůhví kde, ale nechal mi tu svůj kožich. Ten se asi podiví, až zjistí, že ho tu zapomněl. Trošku přituhlo a tak si beru tu jeho chloubu, hřeje vskutku hezky. Dokonce má v kapse walkmana, nasazuji si ho na uši a jsem zvědavý, co je to taková medvědí hudba. Nejdřív chvilku něco chrochtá a pak zase vrčí. Asi je to nějaká prasečí kapela, dnes už mě přeci nic nerozhodí. Ale spíš to vypadá na vybité baterky. Taky že jo, už „hudba“ dohrála. Jako by dnešní den nebyl plný překvapení, hvězdy se mi rychle přibližují, letím v raketě. Les se mi vzdaluje až je z něj malá zelená tečka. Teď fialová, pak modrá a nakonec žlutá. Nechápu, co se to děje, ale jsem za to rád. Pryč, konečně jsem pryč. Jen se bojím, jací budou obyvatelé rakety, chtěl bych tu být sám. Naproti zemi se další planeta přibližuje, je zelená. Celá zelená. Raketa přistává a otvírají se dveře. Dovnitř se nahrnuly tisíce malých červených kuliček a tlačí se na mě. Bojím se pohnout a zase hraji mrtvého. Lehounce po mě klouzají. Líbí se mi to. Pohnul jsem se. Rozprchly se jako hejno ryb, když mezi ně dáte ruku. Začínají zelenat a tlačí se na stěnu rakety. Asi chtějí utéct. Jsou vlastně rozkošné, tak titěrné a přesto inteligentní. Přijde mi, že každá má tvář. Takovou malinkou, neznatelnou. Už jsou úplně zelené. Je mi s nimi krásně. Jedna se mě zase dotýká. Je hlaďounká a teplá. Vrací se k ostatním, asi se na něčem domlouvají. Prudce vyrazili a vrážejí do mě. Najednou jsou příliš horké. Bolí to, všude jich jsou tisíce, stále nové a nové. Mávám rukama, ale jen se mlátím v příliš malé raketě. Přikrývám si obličej. Jsou všude. Nevím co dřív. Zběsile kopu. Začínají podivně pískat a hučet, modrají. Rána. Druhá. Třetí. Neslyším nic, cítím, jak mi teče z uší krev. Už nevidím nic než modrou záplavu před sebou. Bolest mi nedovoluje nic jiného, než jen ležet a poddávat se útoku malých hajzlů. Rostou, ale ty největší vždy vybouchnou. Už opět vidím raketu, je celá děravá. Už se nikam nedostanu, asi tu zůstanu. Ale přeci jen se raketa otřásla, celá nažhavila a kamsi vyrazila. S přibývající vzdáleností se třese víc a víc. Opět rána.
Stejně zvědavě jako já je si mě nyní prohlíží několik obličejů, naštěstí lidských. Ve výhledu mi však brání papír, který mi kdosi cpe před oči. Všechno se mi zdá jako sen. Nebo naopak, ležím v raketě a sním o nemocnici. Nevím. Nedokážu posoudit, co je realita. Ostatně, co je to ta realita? Zatraceně reálný je ale ten nápis, protože už nic jiného nevidím. Neochotně čtu: „Nesnaž se mluvit, operace úspěšně skončila. Našli tě v lese.“ Lituji toho pomatence, co píše podobné nesmysly. Chci spát. Zachumlávám se do deky, která mi je teplá, jako… medvědí kůže.
|
|
|
