(jen taková malá osobní reflexe)

Už dlouho jsem chtěl  o Markýzi de Sade něco napsat. To je také důvod, proč mám svůj výtisk 120 Sodomy opatřen záložkami, které neoznačují místa „nejpikantnější “, ale místa, která se mi svého času jevila pro tento záměr něčím zajímavá.

Kdo to tedy byl Markýz de Sade? Jak posuzovat jeho dílo? Má cenu to číst, nebo by bylo lepší spálit do na hranici, jak učinil s veškerými spisy markýze napsanými během jeho pobytu v blázinci, jeho syn, takže se už nikdy nedozvíme, o čem a jaký byl třeba rozsáhlý román Les Journées de Florbelle?

Podle mého názoru nelze četbu Markýze de Sade rozhodně doporučit každému. Také by měl člověk, než se k tomu odhodlá, vědět, do čeho jde. Po této stránce jsem měl docela kliku. Markýz de Sade mě začal zajímat na gymnáziu, když jsem se zamiloval do surealismu. A surealisté pro změnu milovali Markýze de Sade.  Tehdy se ovšem psal rok 1983 a 120 dní Sodomy se rozhodně nedaly koupit v knihkupectví na rohu. Ba ani v městské knihovně je nevedli. O to to bylo lákavější.  Jenže, i přes komunistickou cenzuru, bylo všude okolo pořád poměrně hodně knih, které člověk považoval za dobré si přečíst. A tak touha poznat zlověstné dílo nebyla až tak palčivá.

Později jsem na videu shlédl jakýsi životopisný film, který zřejmě nebyl příliš dobrý, především dabing nestál za nic, nicméně, základní životní peripetie kontroverzního autora tam nastíněny byly.  To trošku změnilo můj pohled na něj.

Pak vyšla, krátce po revoluci, Justýna. Držel jsem ji v ruce, ale nějak jsem ke knize nepojal důvěru.  Netvářilo se to moc seriózně, měl jsem obavu, aby to nebyl nějakou horkou jehlou šitý překlad. Tak jsem si to nekoupil.

Teprve v roce 2001 jsem zakoupil v levných knihách 120 dní Sodomy.  Přiznám se, že jsem to přečetl jedním dechem a nemohl se od toho odtrhnout. Někdo tu knihu přitom označuje za hnus, navíc za příšerně nudný hnus. Je tedy pravda, že kniha zahrála na strunu nějaké mé skryté perverze? Dost o tom pochybuji.  Protože nějaké pohlavní vzrušení jsem při četbě nepociťoval. Spíš bych knihu označil ze „velmi zneklidňující“. A troufám si tvrdit, že to je hlavní důvod, proč má dílo Markýze de Sade tolik obhájců.

Už po prvních stránkách 120 dní jsem začal hořet touhou dozvědět se toho o tomto autorovi  víc. Prolezl jsem internet a hned si objednal jediný do češtiny přeložený životopis, který byl k mání. Ten ovšem není moc dobrý. Objednal jsem si tedy z ciziny životopis od Neila Schaeffera (http://www.neilschaeffer.com/sade), což je patrně nejlepší Sadeho životopis, jaký byl do této doby napsán. Neil Schaeffer vynaložil opravdu veliké úsilí proniknout do markýzovy mysli a strávil spoustu času studiem jeho osobní korespondence.

Při nejrůznějších příležitostech se diskutuje o tom, zda vnímat dílo odděleně od autora nebo naopak. Myslím si, že v případě tvorby Markýze de Sade je třeba nejprve poznat autora, protože jinak jeho dílo pochopit nelze. Tedy jen ve zkratce: Donatien Alphonse měl věru zkurvené dětství. Narodil se dvorní dámě Princezny de Condé, která na něj prakticky neměla čas. Jeho otec byl typickým představitelem toho, čemu říkáme zdegenerovaná šlechta - neschopný úředník a věčně prohrávající hazardní hráč. Probendil takřka veškeré rodinné jmění. O syna zájem neměl. Malý Donatien měl zpočátku dělat společníka princátku, ovšem role byly jasně vymezeny. Ve čtyřech letech to malý markýz nevydržel a rozbil princátku držku. Okamžitě byl ze zámku odstěhován ke svému příbuznému, abbému de Sade, což byla velmi kontroverzní figura. Na jedné straně duchovní a velmi vzdělaný člověk dopisující si s s nejrůznějšími literáty té doby, autor Petrarcova životopisu, na druhé straně pěkný chlívák. Kromě toho dostal chlapec ještě vychovatele Ambleta, který se stal jedním z mála pozitivních osobností v jeho životě. Abbé měl na svém zámku obrovskou knihovnu, napěchovanou kromě poezie, filosofie apod. také pornografií nejhrubšího zrna. Malému markýzi nikdo nebránil tuto knihovnu navštěvovat a číst, co mu právě padlo pod ruku.

Když bylo Donatienovi  10 let, poslali ho do školy k jezuitům. Co přesně se tam odehrávalo, to nevíme. Víme však jedno - chlapec si z té doby odnesl doživotní nesmiřitelnou nenávist k církvi.

Ve čtrnácti narukoval na vojnu a v 16 šel do války. I přes svůj mladý věk se v boji vyznamenal. Do Paříže se však vrací mladý muž s notně pozměněnou osobností.

Tolik některá data, která snad poslouží k tomu, aby si čtenář neznalý dalších podrobností dokázal udělat jakous takous představu, v čem chlapec vyrůstal - své rodiče znal jen „od vidění“, neměl žádné místo, kterému by mohl říkat „domov“.

Z dalších osudů markýze je patrné, že se u něj určitá sexuální deviace začíná projevovat, nicméně se nejedná ani tak o čistokrevný sadismus jako o sado-masochismus. Po několika známých markýzových aférách prostitutky vypovídaly, že je sice markýz bičoval, ale nikterak silně. Mnohem drsnější praktiky požadoval provádět na něm - např. bičování důtkami s háčky apod.

Jinak se markýz zajímal především o divadlo. Psal divadelní hry a režíroval představení, ve kterých sám hrál.  Nejspíš se touto cestou snažil uniknout z reality.

Několik zpackaných pokusů o realizaci erotických vizí způsobilo, že se o markýze začala zajímat policie. Markýzova tchýně za něj však vše ochotně žehlila. Od mužů se tehdy zjevně příliš neočekávalo, že budou  vynikat manželskou věrností. Ostatně taky proč - sňatek byl domluvený, snoubenci se poprvé viděli až v kostele. Rodina de Sade získala sňatkem tolik potřebné peníze, rodina nevěsty vytoužený šlechtický titul.   

Také manželka, jak se zdálo, byla vůči eskapádám svého muže poměrně tolerantní.

K zásadní změně situace došlo v roce 1772, kdy se markýz bezhlavě zamiloval do své švagrové a ona do něj. Milenci spolu uprchli do Itálie. Tchýni to rozzuřilo. Od tohoto okamžiku neznala slitování. Využila veškerého svého vlivu, aby byl na markýze vydán královský zatykač (takový zatykač si v té době mohl od krále koupit prakticky každý, kdo na to měl - podmínkou bylo, že pak bude pobyt dotyčného ve vězení financovat).

Milého Donatiena dopadli v Itálii a uvěznili v pevnosti v Miolans, odkud se mu po několika měsících podařilo poměrně riskantně uprchnout - za zmínku stojí, že mu v tom pomáhala jeho podvedená manželka… měli spolu velice zvláštní vztah…

V následujícím osudu Markýze de Sade hraje důležitou roli ještě jedna zajímavost - jeho vztah k rodinnému sídlu La Coste, které dostal k užívání u příležitosti svého sňatku.  Z nějakého důvodu k němu přilnul natolik, že se tam vracel, přestože věděl, že mu tchýně, a tedy policie, jdou tvrdě po krku. Párkrát se mu je ještě podařilo uprchnout, ale nakonec byl uvězněn v chateau de Vincennes, kde strávil  následujících 7 let ve spoře osvětlené samotce jen s občasnými vycházkami. Navštěvovat ho mohla pouze jeho žena, která svou roli plnila vzorně, včetně obstarávání a donášky erotických pomůcek.

Z Vincennes se ovšem Markýz pouze přestěhoval do Bastilly, kde tráví další 3 roky, aby byl nakonec těsně před dobytím tohoto nenáviděného pařížského vězení spěšně převezen do blázince v Charentonu. Nestačil si ani vzít své spisy, o které tak přišel. Rukopis  120 dní Sodomy byl čirou náhodou objeven pro veřejnost až po Markýzově smrti. 

Celkem tedy strávil Markýz de Sade ve vězení 13 let. Jak už jsem napsal - většinou jen sám se sebou. V šeru.  Co dělal? Četl. Psal dopisy (hlavně v prvním letech ve Vincennes, kdy stále doufal, že se dočká nějakého legitimního procesu a bude propuštěn na svobodu). Onanoval.  A hrál si se svou představivostí.

Na díle 120 dnů Sodomy začal pracovat patrně až v Bastille, ale zřejmě už to měl nějakou dobu celé v hlavě. Napsal to poměrně rychle - údajně za 37 dnů. Tužkou. Na jeden dlouhý pruh papíru.

Tu a tam se můžeme setkat s teorií, že dobrá literatura by měla dávat čtenáři „naději“. Nuže 120 dní Sodomy tak nečiní. Právě naopak. Dokonale naděje zbavují. Všichni ti, kteří byli na počátku pečlivě vybráni, aby byli brutálně umučeni, nakonec umučeni také jsou - a kromě nich ještě i několik dalších, u kterých to původně nebylo v  plánu. A zločinci se v klidu vracejí do Paříže.

Určitě není náhoda, že Markýz začal takto psát v okamžiku, kdy i jeho opustila naděje, že někdy zas bude volně dýchat.

Dále se v knize dočteme o mnoha způsobech, jak člověka ponížit, jak mu způsobit bolest. Dočteme se o nechutnostech jako pojídání výkalů apod. Ty jsou dozajista odrazem vlastních Markýzových perverzí.  Ovšem bylo by určitě přehnané tvrdit, že Markýz toužil to všechno skutečně dělat.  Jsem přesvědčen, že nikoliv - ostatně nic z Markýzova předešlého ani pozdějšího života tomu nenasvědčuje. Deviant on byl, ale dokázal odlišovat realitu od fantazie. Navíc 120 dní obsahují fantazie rozjitřené samovazbou. A ustavičnou masturbací, která nepřinášela kýženou rozkoš a úlevu.

Kromě toho však je kniha 120 dní Sodomy o absolutní moci. Ukrutnosti páchané na obětech jsou především demonstrací  této moci.  K podobnému závěru došel  i George Orwell, když v románu 1984 říká O´Brien Smithovi: „Jak jinak dokázat, že máme někoho zcela ve své moci, než nechat ho trpět?“

Další paralelou mezi 1984 a 120 dní Sodomy je ta, že 1984 rovněž nenabízí žádnou naději.  A to proto, že tam, kde je člověk podmaněn takovou mocí, naděje neexistuje. Tak to vnímal de Sade ve své cele bez naděje na propuštění.  A o několik měsíců to pocítili na vlastní kůži tisíce Francouzů bezohledně hnaných pod gillotinu. Podobně bezmocně se předtím i potom cítili američtí Indiáni vystaveni nejprve brutální síle a nemilosrdnosti Španělů, později Britů a Američanů. Zažili to Arméni, když jim davy Turků rozbíjely hlavy šavlemi a sekerami. Zažili to Židé dusící se v plynových komorách… nikdo z nich neměl naději… mohli se modlit, doufat v zázrak, ve slitování některého z vrahů či věznitelů… nic z toho nepřišlo…

Podobným způsobem pochopil 120 dní Sodomy i Pier Paolo Pasolini, když přikročil ke své adaptaci Salo aneb  120 dní Sodomy („Republika Saló“ byl lidový název pro loutkový fašistický stát pod vedením Benita Mussoliniho 1943-1945). I tento film bývá mnohými zatracován. Já jej však považuji za film dobrý, přestože Pasoliniho přístup je trochu jiný než Sadeoův.  Základní rozdíl je v tom, že Sade se při vymýšlení  a psaní 120 dnů především bavil. Proto se nejen vyžívá ve všech těch „nechutnostech“, ale v určitých pasážích lze v Sadeově textu rozpoznat naprosto zřejmý humor či ironii. To v Pasoliniho filmu chybí. Pasolini zaujímá odosobněný pohled nestranného pozorovatele - dokumentaristy. O to působí film v některých scénách drastičtěji.  Za druhé - Pasolini to nevydržel a trošku té naděje si do filmu vpašoval - je to jen takový záblesk, řešení to není, ale troška té naděje ano - klavíristka, která všem hrůzám přihlíží, neunese pohled na závěrečná jatka a spáchá sebevraždu skokem z okna. Chabý, neefektivní  protest, ale aspoň něco.