|
|
|
| |
Když jsem byl malý,
hrával jsem s klukama kuličky,
byly hliněný a ošklivý.
Když náhodou jsem některou rozšlápnul
ve snaze zjistit podstatu jejího bytí,
tak zůstal z ní jenom prach.
Dnes už jsem větší a nešlapu po kuličkách
a nepláču nad rozbitým kolenem
narychlo obvázané kapesníkem,
protože tu hru, tu hru jsme ještě nedohráli…
Sám chodím parkem a nad hlavou mi blesky pláčou.
Uprostřed reje světel na trávník usedám,
je plný důlků patou vyhloubených
a z nebe prší deště kuliček.
Podivnou hru mezi kuličkami hraji;
chytám je do dlaní a na trávník zlehka pokládám,
ty které nechytím, dopadnou na zem
a změní se v podstatu svého bytí,
změní se v prach…
Ráno pak znaven upadám na trávník
vidouce noční dílo zkázy.
Jsem svojí vlastní podstatou bytí,
jsem stejně hliněný a stejně ošklivý,
jsem prach…
Jsem jako Golem, homunkulus ve skleníku,
jsem z hlíny uplácán,
jsem hliněnou kuličkou,
jsem v trávě ukrytý…
A tam mne třeba najdeš, když budeš chtít
a budeš ještě chvíli hledat.
Ve tvých dlaních už nebudu opuštěný,
nebudeš sama, když schováš si mne pod polštář.
Budeme spolu
a budeme si vzájemně svou podstatou bytí,
budeme všechno,
jen nikdy už nebudeme prach.
|
|
|