I.

Jde tam, táhlým a spěšným šlépěním,

zavěšen vratce, čelně, na lanovém mostku,

nad Styx, u hloubek, zkrápěný

černí z perel, smutkem bytostí, jež zanechaly pouhou kostru...

a z prstí země, mincí ůst, vzdálen všem břehům Země,

hledí, žárem nezděšen, do hloubek sebezpytu, 

hle, vln převozník, Chairon, důrazný němě, v čekání změněn,

bezzrakem odplavuje každý odpor, tužby těch, co pozůstavají tu z úbytu...

Tam... Končiny, rozměr beze sémě,

mylný žár, muka stěžujících si, lada nechápavosti,

jen letmo pohlédnout do oné kápí černě,

kde v důlcích varuje je hlubné šero a kalná prostornost...

...prošla i Eurýdíké, slzy popelavé láskou a blažeností ostrovů,

jde u ní žnec... za ní ten, jenž v dřeni zvuků chápe,

co šlépěj - květ, a znění lyrou svaté, bolem skrápe,

čirý a bezúsilný stírá zářezy na svém rozhodném postupu...

Jde nejblíže... až mocný rozchvěním všeho, širý v zdroji,

doteky jemnými stromy i zvěř nechá šeptat, čirost zvuku a úkazu,

a sama hudba za extází, vzduje se, a napne, k bezrozměrnu zatápe a vyrojí

sféry, kde bolest vězně propouští, z tříštěných hluků podsvětních krasů...