Když pravdu o lži věnuje mi, co lze už chtít víc, zde na zemi? Bude-li pravdě v oči lhát, pak můžete mu teprv lát...
Že mohl víc mi věnovat? Snad hrstku perel s jasy všemi. Snad západ slunce, hrstku času, jeden z Vševědědouších vlasů. Ten dar se málem může zdát, však jako réva bude zrát...
S vínem, jó, to je jiná - víno jak medovina na patře sládne.
Když od podzima zraje a vstřebá barvy kraje, duch po něm mládne.
Ledové víno postříbřené, na špičku nože postavené, ve sklepě chladne.
Cimbálka k němu hraje a srdce odhaluje taje, než s ránem pod stůl padne.
|