Sídlištní hospoda

Chodím na oběd do takové té sídlištní hospody, možná nějakou znáte z okolí od pohledu, těžko čekat, že tam zajdete. Tahle se jmenuje příznačně Skleník. Mám to do ní z práce přes ulici, stravenky tam berou a jídlo je slušné. Jíst se dá. A jak tak sedím, nevrlá, obtloustlá servírka kmitá s plným talířem tam,  s prázdným zpátky, zatímco vychrtlý hospodský, s nímž si každý tyká, odpovídá na mé "dík" za půlitr točené kofoly také "dík" (namísto prosim).
A jak tak čekám na ten svůj segedín, kochám se osazenstvem onoho podniku pro dolních pár miliónů. Parta upocených kopáčů, vesměs Rómů, civí na obstarožní televizi, zavěšenou u stropu, každý to zná, na níž běží Tour de France, a jejich "kápo" vyvaluje vskutku reprezentativní pivní břich na své letité montérky. Za mnou pár ztroskotanců cpe dvacky do "forbesu", upíjí k tomu pivo a naivně věří, že neodejdou švorc (odejdou..). Ženština v šusťákovce jakože adidas, paní vpravdě sídlištní, si zapaluje další Startku a halasně komentuje výkony druha u automatu.
Ááá, už se mi nese segedínek a servírka se dokonce usmála.

Ještě stále se na oběd převlékám do "civilu", abych si připadal víc jako "inteligent", ale je asi otázka času, kdy mě to přestane kvůli těm 100 metrům bavit a budu obědvat v montérkách jako všichno ostatní. Pak se definitivně zařadím!