„…ale říkali mi, že vy to spravíte.“

  „To vás neposlali správně. Já nejsem opravář. …a krom toho, vypadá to, že už je to moc rozbitý.“

  „No… Tak nic. Tak já s tim teda šlehnu do kontejneru,“ řekl ten větší a otočil se k odchodu. „Sbohem,“ dodal ještě nezdvořile, zády k němu.

  „Stýírzr. Kok šousvááh… zak-tik,“ ozvalo se v jeho hlavě.

  „Počkejte!“ zajíknul se a sáhnul tomu většímu na rameno. Neměl rád, když se s nimi takhle zacházelo. „Počkejte,- já je nespravuju. Já je… léčím,“ řekl rozpačitě. „Neumim je opravit, aby byly jako dřív, ale umim udělat, aby zase byly… funkční,“ dal si pozor, aby zvolil vhodný výraz.

„Aha,“ uchechtnul se drze ten větší. „Hele, říkejte si tomu, jak chcete –naklonil se k němu- hlavně, když tu věc spravíte.

  „Už jste někdy slyšel květiny mluvit?“ Nečekal, až z toho nechápavého výrazu vypadne jakékoli slovo a pokračoval: „…a přesto na jisté úrovni spolu komunikují. Existuje dokonce úroveň, kde se čile pohybují. Stačí jen zpomalit čas – třeba  ..ale to už dnes ví každé malé dítě. Jenže je i taková úroveň, a to jste asi nevěděl, kde žijí i tyto – ukázal na několik kusů jednoho celku v ruce toho většího- vjeci.“

Zrak toho většího se zúžil a zabodnul do jeho očí. Dělá si z něj snad blázny?

  „Ukažte, opravím váš holicí strojek. Počkejte si za dveřmi.“

                                                                  ---

  „Slyšels to?“ řekl ten větší. „No, to je parádní magor. To sem eště nezažil. Von prej léčí,“ pitvořil se. „…ale tohle nespraví. Dvakrát sem s nim šlehnul o zem a když se rozlít, něco sem z něj vyrval a zahodil. To nemůže spravit, to se vsadim.“

Dveře se náhle otevřely. Ten větší s sebou trhnul.

  „Tak co strejdo…? Nepude to, co.“

  „Je to hotové,“ podával mu opravený strojek.

Ten větší překvapeně zíral na jeho dlaň. Vzal strojek do ruky. Pečlivě zkoumal, zdali je to skutečně on. No jistě, tyhle praskliny poznával, jenže před chvílí to byly tři kusy. Teď byly spojené. A tady chyběl kus, ale teď tam byl. Zatlačil palcem na spoj, který mu připadl nejchoulostivější. Plast odolával stále rostoucímu tlaku, až ke konci se mírně elasticky prohnul, jakoby…

Překvapeně zdvihnul palec a zblízka se podíval na spoj. Jednotlivé díly byly k sobě přilepeny s takovou pečlivostí, že spáry připomínaly… „zahojený rány,“ napadlo ho. Očichal strojek.

„Čims to slepil?“ přestal se nutit ke slušnosti. Neustále otáčel strojek v prstech, potěžkával ho. Byl v něčem jiný, jen nemohl přijít na to, v čem. Konečně nahmatal vypínač. Dvakrát po něm zkusmo přejel palcem. Významně mu pohlédl do tváře. Po dramatické chvilce zatlačil palcem. „Cvak.“

  Jasně že naskočil, vždyť ho vyléčil.

  „Houiktr. Hak-tálouhsš, ts-s,“ ozvalo se v jeho hlavě.

  „Já vím,“ pomyslel si a nepřítomně se usmál.

  „Ňák divně hučí,“ vytrhnul ho ze zamyšlení ten větší. „…a vůbec neholí!“ dodal roztrpčeně.

  „Ano, říkal jsem, že nejsem opravář, ale…“

  „Na co mi bude strojek, kterej neholí!?“ neomaleně mu vstoupil do věty ten větší.

„I tak, jsem si jist, že ho budete rád používat.“

  „To víš, že jo. Koupim si jinej kterej holí a tenhle si k tomu budu pouštět, protože tak krásně přede,“ smál se ten větší a nepříjemně silně ho plácnul po zádech.

  „Tak mi ho tu nechte, nemusíte si ho brát.“ Natáhnul ruku. Dobře věděl, že karty už jsou rozdány.

 Ten větší se zamračil. „To zrovna.“ Strčil strojek do kapsy.

  „Poděs,“ zaslechnul ještě, když odcházeli.

Ten větší se mu vůbec nezamlouval. Dostal chuť ho trochu popíchnout.

  „Pane!“ zavolal ode dveří. „Máte doma otvírák na pivo?“ Nečekal na odpověď. Každý ho má a zvlášť takové tipy. „Protože pijete pivo? …nebo pijete pivo, protože máte otvírák?“

Ten větší ani nezpomalil, ale slyšel. Dobře slyšel.

                                                                      ---

  Probudil se s nutkavou potřebou něco udělat, jen nevěděl co. Ztěžka se posadil a zamžoural na budík. Tři ráno. Zatřepal hlavou ve snaze ze zatuhlé paměti vylovit, co se mu zdálo. Nic. Vzdal to. Otráveně se podrbal na pupku. Nejradši by padnul a usnul, ale plný močový měchýř by ho za chvíli stejně vytáhnul z postele.

Když si dlouze ulevoval, cosi se mu přeci jen vybavilo. Bylo to jakési podivné hučení v hlavě, jinak nic. Náhle si vzpomněl na tu příhodu s holicím strojkem.

  „Budou to už čtyři dny. Měl bych ho dát na nabíječku,“ blesklo mu hlavou.