Šálek kávy s Frankem Zappou

Vlastně Zappu příliš často neposlouchám, ani ten šálek kávy jsem si nedal – ve skutečnosti to byl spíše šálek šípkového čaje … Pokud teď čekáte nějaké objektivní zhodnocení Zappovy hudby, nebo dokonce osobnosti, jste ve vší úctě vedle, při své neznalosti jeho rozsáhlého díla a při svém omezeném hudebním i všeobecném rozhledu se o to nebudu ani pokoušet.

Kdysi mi jeho hudba připomínala prapodivné tahání kočky za ocas, pár sól na kytaru bylo sice opravdu originálních (tehdy jsem byl “tvrdý rocker”), ale celek působil dosti zmateným dojmem, takový dort pejska a kočičky – velmi podivné jídlo, i když zřejmě uvařené ze samých dobrých věcí.

Jak člověk stárne, občas se mu stane, že objeví nový svět, nebo alespoň nahlédne kousek za hranice svého omezeného obzoru. Vzpomínám, jak mi jeden kamarád mezi rockovými kousky vytrvale pouštěl jazz. Nejprve to bylo nepříjemné a nudné, postupem času jsem ale zjistil, že se mi některé věci začínají líbit. Bylo to dost překvapivé zjištění, že ti jazzmani nejsou skupinka bláznů nebo přinejmenších podivínů, že ten zmatek vlastně dává určitý smysl. Různé hudební jazyky vyjadřují odlišné škály emocí, jiný temperament, nová ladění barev a rytmů. Občas se stává, že kdo považuje svého bližního za blázna, jeho přístup k věci a jeho vkus za nemožný, podává jen důkaz své vlastní omezenosti.

Teprve dnes oceňuji Zappovu jedinečnost, geniální kompozici a satirický vhled. Dělá si legraci ze světa, kde každý každému vnucuje své zboží, svoji reklamu, svůj příběh, ze světa kde ti kdo mají nejméně co říci nejhlasitěji troubí. Bývalý reklamní agent Zappa jednou přehání líbivost do absurdity, jindy pohodová hudba vykrystalizuje v kontrastu s drsně ironickým textem do sžíravé satiry, jindy je sdělení rockově přímé. Dětská hra s tóny a rytmy na povrchu zachovává ironický odstup od “velkého umění”, rozpustile kombinuje nejrůznější styly. Právě díky té jiskře humoru se Hudba odpoutává od potřeby předstírat hloubku nebo se podbízet vkusu publika, je až do morku kostí civilní, přitom však nejedna skladba tryská snad až z transcendentna. Pouličním ruchem New Yorku se nevzrušeně prochází velbloud.

Člověk leckdy nemusí cestovat nijak daleko, aby objevil nové kontinety, či spíše Ameriku. Překonání vzdáleností v kiometrech, dosahování výkonů měřitelných kilogramy, kilowatty, nebo – v dnešním informačním věku – třeba terrabajty (nejlépe za sekundu), nemusí být zrovna onou velkou Cestou, vedoucí k otevření nových obzorů. Nové obzory se otevřou hlavně tehdy, když dokážeme překročit hranice vlastních předsudků. Kdyby mi v mém rockovém období někdo vykládal o tom, jak je jazz nejlepší, navíc se skrytým přesvědčením o druhořadosti rockové hudby, nikdy by mne nepřesvědčil. Stačilo občas mezi rockovými kousky pustit něco jiného. Nestal se tím ze mne sice přesvědčený jazzman, ale porozuměl jsem, navíc jsem zjistil, jak je lidská bytost náchylná k mylným úsudkům o jinakosti.