|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Kapitán Lando, současný velící důstojník galaktického plavidla Unicorn, svraštil obočí a hleděl na displej nad kontrolními panely. Ještě jednou pročetl všechny údaje o planetě Ironore, na jejíž oběžné dráze před několika pozemskými hodinami zakotvili. Modrofialová Ironore splňovala všechny normy, bylo tedy bezpečné vydat se na její povrch. Přesto měl Lando divný pocit, který ho neopouštěl ani ve spánku. Ironore byla parametry tak podobná Zemi, ale na rozdíl od přelidněné rodné planety, tuto obývalo jen dvě stě tisíc bytostí. Ne lidí, ale bytostí lidem tak podobné. Neuvěřitelné se stalo skutečností. Stovky tisíc galaxií, miliony možností a celý vesmír i osud Země otevřený nové budoucnosti. A stačilo tak málo - vyslat na oběžnou dráhu Webbův teleskop a ten starý Hubbleův nechat shořet v atmosféře. Najednou bylo vidět dál a lépe. Spektrum se rozšířilo o nemožné.
Po všech technických peripetiích, pozemské byrokracii i donekonečna předělávaných smluv mezikontinentálních Unií, posádka i vesmírná loď Unicorn dorazily na orbitu další živé planety a snad se brzy dozví odpovědi na stovky svých otázek. Jednou z mnoha jejich výměnných informací, které dorazily k Zemi pomocí sondy Edna 2 a 5, bylo i objasnění systému pro mezihvězdné cestování. Edna 1 dorazila velice poškozená, ale daly se z ní vyčíst útžky informací, které podnítili další vývoj. Zatímco Edna 3 minula cíl svého určení a skončila někde na okraji vesmíru, kde ubývá temné energie, přibývá temná hmota a řídne čas i prostor, Ednu 4 využili Ironořané k první větší komunikaci. Cítili se snad na Ironore uprostřed vesmíru osamoceni a chtěli se jen družit, nebo za tím bylo něco víc? Měli snad Pozemšťané padnout svým prvním sousedům z hvězd do otevřené náruče jen tak, bez kouska podezření? Mimozemšťani se bezelstně podělili o tajemství vesmíru, na která by vědci ze Země přicházeli ještě celá desetiletí.
Dveře zasyčely. Vstoupil světlovlasý muž s knírkem. Jako vždy přišel se širokým americkokontinentálním úsměvem a eunijním jménem.
„První důstojník Remeck na můstku,“ ohlásil neutrálně hlas lodního počítače.
„Co tomu říkáte kapitáne?“ Zeptal se první důstojník a hleděl přitom na obrazovku, která ukazovala několikanásobně zvětšený povrch planety.
„Čemu?“
„Konečně je uvidíme! Na vlastní oči. Bytosti z jiné hvězdné soustavy.“
Kapitán mlčel.
„Když jsem byl malý kluk, představoval jsem si mimozemšťany jako malé zelené mužíčky, velké černé lesklé oči, něco jako má moucha a teď…, realita je tak jiná.“
„Zní to skoro zklamaně, Sane.“
První důstojník se obrátil čelem ke kapitánovi.
„Nesmysl!“ Znovu se zazubil.
„Je naprosto logické, že když měli pro svůj vývoj stejné přírodní podmínky jako my na Zemi, pak nám musí být podobní. To dá rozum.“
Kapitán zakroutil hlavou a povzdechl si. Jako by říkal, že by chtěl mít mladíkovi problémy.
„Co náš výsadek?“
San Remeck přepnul obrazovku šest-dva, která směřovala k přepravnímu turniketu.
Výsadek pěti členů posádky byl připraven v transportním modulu a netrpělivě čekal na povolení k odletu. To se již po několikáté oddálilo. Stále nebylo navázáno spojení s planetou pod nimi, a tak si pomalu ubíhající minuty krátili jak se dalo a jak jim povolovaly pásy pevně utažené k přepravním kójím.
„Vítáme vás, Pozemšťané,“ ozvalo se lámaně z komunikační linky propojené s navigačním centrem na Ironore. Překladač se s ironorským jazykem vyrovnal pomocí matematických znaků zaslaných přepodslední sondou k Zemi. Přesto propojení obou linek nebylo úplně standartní záležitostí. Po třech hodinách a mnoha šťavnatých nadávek komunikačního důstojníka se podařilo obnovit spojení s planetou.
Lando se pousmál. Pozdrav zněl přátelsky, proč by se měl, sakra, znepokojovat? A navíc na ochranu lodi i posádky zde byla malá polovojenská jednotka. Jak zažertoval prezident Eunie ve svém projevu před startem: Přicházíme v míru, ale ochrana je důležitá nejen při sexu. Kapitán však chtěl víc věřit tomu, že takovéhle opatření je vlastně zbytečné. Zvlášť, když viděl tu vcelku nesympatickou vojenskou skvadru, co obývala palubu dvanáct. Být na něm, nevpustil by je na tak krásnou loď, které velel, ale až sem jeho pravomoci nesahaly. Škoda, povzdechl si.
První důstojník pohlédl na kapitána.
„Podle těch základních informacích, které nám zaslali o sobě, své historii a kultuře jsou civilizačně velmi na výši, ale jedno mi vrtá hlavou,“ odmlčel se.
„Proč jich je tak zatraceně málo na tak velkou planetu?“ Dopověděl za něj Lando.
„Mám jednu teorii,“ prvnímu důstojníkovi nebylo dopřáno rozvíjet své domněnky, jen se ohlédl ke vstupním dveřím.
Opět se ozvalo známé zasyčení hydrauliky a na můstek vpochodoval vojenským krokem muž v uniformě.
„Generál Hanom na můstku,“ oznámil automaticky počítač.
„Generále,“ pozdravil muže kapitán. Příchod Hanoma ho nijak zvlášť nepotěšil.
„Kapitáne, chci abyste zastavil výsadek na Ironore.“
Lando si zkřížil paže na prsou. Byl to jeho klasický odporující postoj.
„Můžete mi, generále, vysvětlit, z jakého důvodu, by neměl výsadek opouštět tuto loď?“
„Nejsem povinen vám cokoli vysvětlovat. Prostě splňte můj rozkaz.“
Lando ovládl první nával vzteku.
„Pokud vím, jako kapitán velím JÁ této lodi,“ zdůraznil a popošel dva kroky vpřed, čímž se dostal do těsné blízkosti generála. Hleděl na něj neústupně a nehodlal se podvolit žádnému zástupci armády.
„Výsadek povolení k odletu již dostal,“ zalhal. Předpokládal, že Hanoma umlčí a ten odtáhne tam kam patří, na spodní zásobovací palubu ke svým vojenským posluhovačům.
Dveře opět zasyčely.
„Poddůstojník třetí třídy Vedová,“ oznámil počítač.
Kapitán vrhl na ženu velmi mrazivý pohled. Neměla tu co dělat.
„Jsme tu snad na náměstí,Vedová, že se tu producírujete, když máte plnit rozkazy na palubách se sklady!“
Žena se zarazila nad nevraživostí kapitána.
„Proto jsem zde,“ řekla nesměle.
Lando si uvědomil, že si vybíjí zlost na nevinném člověku. Pokynul jí, aby mu ukázala údaje na přenosném datovém panelu, který držela v podpaždí.
„Na palubách 12 až 16, kapitáne, jsem našla něco co byste asi měl vidět.“
Lando se podíval na seznam položek uskladněných na těchto palubách a jeho tvář neskryla znaky překvapení.
První důstojník si všiml změny kapitánova výrazu. Přistoupil k němu a nahlédl mu přes rameno.
„Možná byste nám měl něco vysvětlit, generále Hanome,“ řekl Lando rozhořčeně.
Hanom jen pokýval hlavou.
„Ano, asi ano,“ protáhl pomalu generál. Přistoupil energicky k trojici, vytáhl z pouzdra zbraň a dvakrát vypálil.
Kapitán i jeho první důstojník padli skoro současně k zemi s prostřeleným čelem. Posádka na můstku zkameněla hrůzou. Poddůstojníku Vedové vypadl přenosný panel z ruky.
Dvěře zasyčely.
Na můstek se vhrnulo několik vojáků se zbraněmi.
Mechanický hlas počítače trpělivě vyjmenoval všechny osoby, které přestoupily práh můstku. Postupoval přesně podle svého programu. Vyhledáal identifikační znaky osob a přiřazoval k nim jména a hodnosti.
„Mohlo to být jednodušší, teď na Unicornu velím JÁ,“ řekl Hanom a sedl si do kapitánského křesla.
Dovětek:
Planeta Ironor byla napadena a okupována Pozemšťany. Ze dvou set tisíc Ironořanů zbylo sotva pár stovek obyvatel, kteří se skrývali před okupanty v podzemních jeskyních. Zbytek zemřel na nucených pracích v dolech na barevné kovy…
|
|
|
