Tlukot  mráz a netečný pláč

strach se vkrádá a tlačí tě žár

pak něžně se dotkne hedvábných vnad

pohled tě strhne počin ve svých hrách

dotyk co pálí  co snaží se krást

konečky prstů jako posvátný grál

dotkneš se rtů a pronikneš v  chrám

odhalíš kus tajemství a odemkneš sám

peklo nám vezdejší  pánem si pán

hraj karty se Satanem ať můžem jít spát

ať ze snu se probouzet vždyť půlnoční klam

zvukem zvonů co ochutnat bolí  vínem bohů jest prokletý klaun

cítíš ten žár a kradeš ráj  dlouho nám cizincům rodný znát kraj

kníže všech básníků  v náruči kouzel a slovníků

ke tvému umění  se slovy i se snění

s ženami v setmění  dlaních mých vzezření

němým jest prokletí  němým tvým objetím  

kdo znát tvůj klíč  kdo když král je pryč

když hlas jeho zaslepen v nocí duchů je den

se stínem byl uvalen nejtěžší hřích

kdo jest tvým učením láskou a mýlením

kdo byl tvou vzpomínkou na život a spanilou

jízdou na konec  chutí krve meč

zbarven a nasycen  zbaven a pohlcen

v krásu těch očí a spásu v těch krocích

věčností může být  život verš tajností

podlehl životu a šel s krví v těle

srdce na vodítku  cit stojí včele

soudcem nad zákony  správcem pod nebe

dlaní tak hořící  tvůj dech tě nořící

do spárů anděla  do plamenů hleděla

když do života vletěla ti navždy změnila

plán na smrt cos si chtěl  bez lamp a bez světel

posedlost a zmatení vztek pláč a marnění

hříchů jen splácení  věčný let kradením

v objetí tmy a vzrušením noci

šeptáš jí  jsme jen otroci

vůně těch vlasů snáze mne klame

snáze mě bodne chladně mrav zbije

pravidla davem co vlna vášně  zakryje

v bláznivén hřmění v lásce žárlení

závidění  v klení  ztratil si sebe

v nenávist oblékls i nejtěžší zbroj

porazil přátelství  pravdu a roj

bláznivých hrdinů  odpuštění můj synu

ty už teď nehledáš  jen jí hvězdy spočítáš

jen jí už teď kolíbáš  hlupák co ukryl se

v náruč dívky posedlost

co ochutnal svádění  odvez svou minulost

na voze od řeky  smutek a nářky

žalozpěv za víru v právu jen ne v míru

v krvi svých snů v zajetí chuti

jak jen tvá touha  jak jen tě nutí

nezvládáš tep, nemůžeš usnout

aniž  spatřil bys nahou dávku svou

pro níž se teď plazíš i v bahně svých raníš

sebe jak hrdosti oponu už dávno skláníš

teď už si na to zlatem svým platíš

za chvíli slepoty za žár co cítíš

zabil bys bratra zranil v čem chybíš

za poslední hlazení dívky za kradení

života pro sebe  v pekle i pro nebe

za plamen za chlad ukoj si svůj hlad

po lásce po citu po hříchu po tichu

po tom co toužíš co mučením soužíš

vášní si sloužíš zkoušel si žít

bez smíchu pláče bez duše a  těla

to přec láska tak tě sváděla

každičkým dotykem za tvojí pýchu

utopil si se v ní utopils mnichu

vznešenost hrdost, pravdu a den

slunce tvých románů, básní tvých dcer

modlení za život za smrt v tom tichu

co nastlalo když odešla  vzpomínka na  dívku

milovals starals ses nesls jí kytku

šeptal jí v podvečer jako kluk co měl vinu

jen tím že neřekl dříve se zřekl ostychu samoty

že kouzlům slov nahoty nezačal rozumět tak jak by měl

pak si však pookřál milován chtěn

ona však umřela a ty si šel s ní

ve stopách západu slunce bez návratu

bez prosby bez citu a ani ve zbytku

jako sklenice dno, tisíce slov

zrnko má písek ty si měl svět

hvězda má vesmír to jest vznešený let

člověk má lásku jako hvězda má vesmír

člověk má lásku jako klid svůj má mír

člověk má lásku jako vítr má nebe

člověk má lásku jako věčnost má sebe

člověk má lásku jako ticho má zvuk

jako tma má své světlo a skála svůj sluch

jako voda svou barvu jako vzduch má svou chuť

jako hudba své ticho tak hra herce má

verše Jenž básníka k básni poutá

nota má skladbu i když skladba bez noty

je jen kus prázdna kus nicoty

kus je to člověka bez lásky bez snů

odraz v zrcadle prázdnoty tvých dnů

smoč dlaně v chtíči když dali ti možnost

a zpátky po letech si potkal tu rozkoš

nepřišla z nebe a byla to lež

okamžik věčnosti kdy ztratil si vše

co našel si dříve s tou vílou na pláži

bral sis tak nesměle teď jí urážíš

podvedls lásku i když mrtvou se zdála

pro co ta krása pak s tebou plakala

pro co se něha ve vášeň měnila

pro co si dlaní tvář hladila

pro co si svíčku v okně zapálila

aby tě našel abys ho objala

dálka je čas který musí se snést

čekáním milenců, než přijde váš smír

dálka je myšlenkou co pomíjí v nás

láska je podstatou tvořící čas

život je smyslem proudícím v nás

milenci na věky milenci krás...