Víra v rovnocennost.

  Pokud budu vycházet z principu rovnocennosti názorů, mám na výběr ze širokého spektra hodnocení jevů. Ovšem, to, že mám na výběr, značí, že se už předem kloním k možnosti, že jedno z těchto hodnocení je správné.

  Pokud tedy, budu skutečně vycházet z tohoto principu, musím trvat na tom, že jsou správná všechna hodnocení. To znamená, že deset různých názorů na jednu věc, má nárok na jednu desetinu pravdy. To však, nelze chápat tak, že každý z názorů je pravdivý jen z deseti procent a zbytek je omyl, ale tak že, každý názor je pravdivý celý, leč jeho síla je v rovnováze se zbylými devíti. Když najdu spojnici mezi nimi, nevládnu pak pravdou desetkrát silnější…?

  Přes veškeré mystično, žijeme v logickém světě. Všechny události do sebe přesně zapadají. Cokoli, kdykoli se stalo, lze vystopovat po časové ose, událost po události, kdy jako lavina, jedna způsobovala druhou.

  Každá osoba, věc, částečka je hrnuta lavinou minulých událostí směrem k budoucnosti. To znamená, že směr je známý. Pokud dokážeme opustit všechna “kdyby“, bude i viditelný. I naše rozhodování je vyústěním logičností dané situace. Jediné, co se logice vzpírá, je přání, chtění. To člověka vyděluje z tvorstva. Umožňuje mu dlouhodobým působením změnit směr laviny, ale domnívat se, že má možnost okamžitého výběru, je slepá víra v “kdyby“.

  Ta jednodušší cesta je správná, ale pro samá kdyby, to nepoznáme…

  -Jdu si lehnout, v ložnici je chladno, ale jsem unavený, je to jenom vikýř. Padnu do deky, zabalím se. Po půlhodině nervů vstanu a zavřu ho.

  Neexistuje výčitka, která by za to stála. Od toho je to výčitka. Není pak dobré být chtivý a využít to k odvrácení laviny od výčitek? Dostává se takové jednání do rozporu s jakýmkoli náboženstvím? Pokud ne, je tedy nutné věřit v Boha víc než v morálku? Připustíme-li rovnocennost obou možností, musíme uznat, že ať je Bůh tím, za koho je pokládám, nebo obyčejným principem, setsakramentsky se vyplatí mu naslouchat.