TÁTA

Již jako malá holka
já toužila jsem mít koně.
A snila jsem snad stokrát
o tom, že za muže si vezmu kovboje!

Řádka let od té doby utekla
a já vyrostla jsem mezi tím.
V paneláku mne štěstí nečeká,
tak jisté je, že si svůj srub postavím.

Tím splním si sen veliký,
bude jen můj ten srub u řeky!
V ohradě krásné koně budu mít,
jo…páni! Tam se mi bude krásně žít!

Táta však o mě už začíná strach vážně mít,
pořád mi říká: ,,S lidmi a ne s koňmi má člověk žít!
Přiveď už si chlapa, proboha!
Ať na hlouposti zapomeneš docela!“

Na to já mu povídám:
,,Táto, chlapa já už dávno mám!
Ve snu vídám často kovboje,
a to moje velká láska je!“

Táta jen oči v sloup protočí
a pak si jen tiše zabručí..
Něco o tom, že raději syna měl mít,
než se s holkou takhle dřít…

Jednou ozval se zvonek u dveří,
a táta vlastním očím nevěřil!
Mezi nimi můj kovboj stál,
a bez rozpaků tátovi sděloval:

,,Já svůj domov mám,
a můj kůň má svojí stáj!
Ale Vaší krásnou dceru,
bych si vážně moc mít přál!

Tak splnil se můj sen veliký,
teď žiji s milým ve srubu u řeky.
Spousta krásných koní prohání se v ohradách,
a můj táta za námi z města, začal utíkat!

I on začal koně moc rád mít,
a já potlačuji smích, když mu říkám:
,,S lidmi a ne s koňmi bys měl žít!“

Táta pokývá jen hlavou a odvětí:
,,Ani táta nemusí pokaždé pravdu mít!“