|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
DELFÍNI
Sedím na terase luxusního hotelu na Kanárech a přemýšlím jak začít, nakonec otálela jsem tak dlouho, že jak začnu je nakonec jedno. Můj příběh začíná před mnoha lety, kdy jsem ve věku dvou let byla na Bulharském pobřeží, v jižní oblasti tenkrát už hlídané pohraničními vojáky. Byla to země turisty neobjevená, původní a přírodní. Tenkrát, ač mi to leckdo vymlouvá, přišel tajfun a smetl do vody nejen stany a kiosky z pobřeží, ale i auta postavená poblíž obrovské pláže. Stromy byly polámané, vlny se vzdouvaly vysoko nad svou původní hranici, u břehu se daly chytat do ruky malé rybky, které rozbouřené moře semlelo ve vlnách a pak jsme je smažili na rožni. Tenkrát jsme vyrazili na útesy, vlny stříkaly do obrovské výše, jejich hra byla okouzlující. Milovala jsem útesy a skály a tak jako malá holka nikým nepozorována, jsem tam pobíhala. Dospělí byli fascinováni pohledem na rozbouřené moře a já si všimla, na útesech vyhozené malé delfíní mládě. Celý večer až do setmění jsme tam pobíhali a házeli do moře vyhozené delfíny. Já je hledala a muži je házeli do moře. Pozdě v noci jsme se z útesů vrátili, jelikož jsem všechna skalní zákoutí znala, byla jsem přesvědčená, že jsme všechny delfínky našli. Když se trochu moře zklidnilo, šli jsme do města pláží na druhou stranu, také po útesech a tam jsem našla delfíní mámu a malého delfínka, už jim nebylo pomoci a já tak plakala a cítila se vinná, že nás nenapadlo jít na úplně opačný konec pláže... Malého delfínka jsme dali moři, delfínici jsme neunesli. Tenhle příběh zapadl v zapomnění a doprovázející skupinky delfínů všude, kde jsem pobývala, jsem brala jako běžnou součást svých pravidelných Bulharských výletů.
O mnoho let později jsem opět byla na své prapůvodní pláži, jen molo pro výletní lodě protínalo její krásu na dvě půlky. A už i to molo bylo starší a vyčpělé. Všude kolem slunečníky a lehátka, a kiosky co odnesl vítr, nahradily lepší hotely a restaurace s noční zábavou. Jen útesy zůstaly, jako by se zastavil čas. Na nich jsem také skoro každý rok pobývala. Na místech, kde byly špatné proudy a mnoho lidí se tam za ta léta utopilo před mými zraky, byla zpoplatněná pláž pro nudisty. Jednou večer jsem šla cestou útesů do města. Tou cestou, co jsem šla jako holka a našla toho posledního malého delfínka. Přišla jsem do opuštěné zátoky, která byla vždycky plná řas, a nikdy nikdo v ní dlouho nezůstával, slunce pomalu zacházelo za obzor a jen slábnoucí záře v odrazech vln, dávala znát, že ještě nepředává své žezlo měsíci. Ta síla okamžiku mě zastavila, a já se v té nekonečnosti posadila na břeh, cítila vůni řas a divila se, co tu vlastně dělám. A v té kráse obzoru se vynořil delfín, obrovský a plné síle a kráse a zatančil mi tanec srdce. Seděla jsem bez hnutí a mluvila s ním, jako každý rok do prázdné vody a věděla, že mě ty roky poslouchal. Vyskakoval vysoko nad hladinu a zase se potápěl a jeho ladné tělo tančilo tak dlouho, až ho zalila měsíční záře. Snad i měsíc se sluncem ten tanec sledovali, ozařovali to pódium svým světlem, uchváceni nad tou krásou. Dlouho jsem se dívala a pak vstala a rozloučila se s ním. Cestou zpět už jsem ho nespatřila a druhý den odjela. Do těch turistických míst jsem se už nikdy nevrátila. Bylo mi dvacet a věděla jsem, že se mnou malý delfínek nebo jeho přítel přišel nadobro rozloučit, věděl, že se už nevrátím.
Je to právě rok, kdy jsem jela na jachtě s přáteli a snila o setkání s delfíny. Tolik jsem toho slyšela o jejich duchovních schopnostech, tolik jsem je milovala. V den, když jsme přeplouvali po volném moři, jsem na vratké přídi masírovala kamarádku a ona chtěla vyzkoušet REIKI a tak jsem jí posílala energii a opět přemýšlela o delfínech. Po léčení jsem si sedla a navrhla, že bychom mohly chvíli meditovat, třeba se delfíni objeví. Seděly jsme díky meditaci a energii REIKI náhle spojeny. V náhlém popudu jsem začala zpívat a vysoce křičet "delfíni jsem tady, to jsem já Hanka". Všichni členové posádky na mě koukali jako na blázna a zalezli dovnitř lodi. Dala jsem ruku směrem vedle lodi a posílala energii lásky pro všechna vodní zvířátka, která ji potřebují a už na delfíny nemyslela. Kamarádka seděla vedle, zpívala a říkala, že si přání vidět delfíny neustále opakovala. Najednou muž od kormidla volá: „ delfíni, všude kolem delfíni". Snažila jsem se nepropadnout panice a udržet se v tom krásném vnitřním spojení. Byli všude. Na levoboku, kam jsem posílala tu láskyplnou energii. S námi paralelně plulo asi pět delfínků, všichni shodně v rytmu skákali. Taková souhra těl, síla, krása, elegance, takové spojení, kousíček ode mě. Na přídi ve větší vzdálenosti asi sta metrů jich skákalo alespoň deset, jeden přes druhého jako v manéži a ve větší vzdálenosti další skupinka..... Kolem nás byli ve dvou kruzích blíže a dále... Všichni kamarádi běželi pro foťáky a kamery a já se snažila udržet se ve stavu spojení, radosti, lásky, aby se nepolekali. Když byli všichni v kajutě a jen my dvě teď už stěží meditující", pár metrů od nás vyskočila samice s mládětem, jako veliký a malinký kolos svalů, koordinace, radosti..... Zůstaly jsme bez sebe údivem a znovu začaly volat. V tu chvíli přiběhl kapitán, přidal na rychlosti... No a začal na nás křičet, ať neječíme, že jsme je vyplašily. On totiž viděl jen ty vzdálenější delfínky. Ještě se za ním naše dvojička jednou objevila, ale nikdo z posádky je neviděl, jen mi řekli sbohem. Na lodi zavládlo hádání, kdo za to může. Tedy všichni tvrdili, že my dvě meditující, že jsme je vyplašily. Škoda, že si nikdo nevšiml (jak vylítli z kajuty), že je tam delfínů mraky.
V té atmosféře hádání známá nevydržela a z přídi slezla, ale já jsem cítila nutkání delfínům poděkovat a zavřela oči. Cítila jejich neukázanou přítomnost a poselství. Cítila jsem radost a lásku z hraní a setkání a ty nádherné pocity náhle vystřídala prosba, prosba za sítě, za lov pro zábavu, za honbu za delfíny pro peníze, viděla jsem delfíní mámu, jak se snaží vyprostit ze sítě delfíně a aby nebylo ve smrti samo, jak s ním umírá. Nevěděla jsem náhle co dělat a mentálně se snažila sítě uvolnit, pomáhat láskou. Povědomě jsem viděla, jak se sítě uvolňují. Nevím, jestli jsem delfínům pomohla nebo ocenili jen mou účast anebo mi jen ukazovali hrůzy, kterými jim my lidé oplácíme jejich přátelství. V tu chvíli jsem slíbila, že napíšu, někam o tom napíšu. O jejich lásce, o jejich dávání sebe sama a o našem necitlivém počínání. Tak jasně jsem cítila, že my všichni chceme s delfíny plavat, chceme se s nimi radovat a učit se od nich, voláme je k sobě, ale mezi námi jsou sítě a plastové láhve plovoucí po hladině a skútry, které je pro zábavu jiných zraňují. Ale vlastně nevím co psát a kam, vždyť to už každý ví. A tak prosím ty, kteří pracují s energií, posílejte jim lásku a energii, ať vědí, že o nich víme, ať vědí, že nejsme všichni stejní.............
|
|
|
