OSUDOVÁ
Málem jsem svůj život pomalu vzdal, když tu mě někdo za ruku vzal. ,,Já jsem osud tvůj,“ tichý hlas zašeptal, a mě milý a blízký byl, aniž bych ho znal…
Jako bych procitl z dlouhého spánku, když jsem poznal tu zvláštní dívku. Ruměnec ve tvářích měla, a mluvila se mnou, jako by mě už spoustu let znala…
,,Nevzdávej život svůj, před sebou máš ještě spoustu dnů. Když kousek cesty se mnou půjdeš, jinak leccos vidět budeš…“
Tak s tebou kráčím životem, a vidím věci, které dřív jsem neviděl. Něhu a lásku kolem sebe rozdáváš, každý z tebe cítí, že lidi a život ráda máš…
Ty neznáš závist a skromnou duši máš, v tvých očích je často vlídný jas. Do mého života jsi vnesla mír a klid, jsi světlo za kterým už musím jít.
Když dívám se na svět pohledem tvým, vidím jej lepší a ne tolik zlý. Jsi štěstí mé, jinde už ho nehledám, své srdce a život rád ti dám.
Den ze dne se mi lépe žije, když vím, že tvé srdce také pro mne bije. Dáváš mi sílu a do života chuť, tak mě, prosím, neopouštěj, navždy už se mnou buď…
|