Až zavolá mne
a rozprostře svůj plášť
až nabídne mi svoje rámě
ze světa zmizí všechna zášť
a chór bude znít zase známě.

Až potřikráte odříkám
a vyslyší mě sféry vyšší
rozprostře Mág svůj černý plášť
a vše se změní v chvíli příští.


Až rozprostře mi k nohám plášť
utkaný z nebes matkou nocí
odhalí Luna svoji tvář
a vše se spojí v jeden pocit.

Mág uchopí pak moji dlaň
a vloží do ní kousek sklíčka.
Když potříkráte odříkám...
polibek vtiskne na má víčka.