BABIČČINA POHÁDKA PO VNUKOVSKU
Bývá v pohádkách zvykem, že když člověk umírá, odkazuje svým dětem, nejčastěji pak synům, co v životě vybudoval, získal a nakradl: Dům, pole, Kocoura v botách… Honzovi táta neodkázal nic. Proč taky. Vždyť vše, co mu mohl dát, mu dal už dávno a pak znovu každý den: Srdce a lásku, vychování a vzdělání a pohádkovou knížku, krásnou knížku s obrázky úsměvů píšících po tvářích a tisícem a jednou pohádkou jako od Šeherezády, ale krásnější. S tou knížkou se Honza vydal do světa, aby nečetl po nocích a jen jednomu, ale kdykoliv a komukoliv: Žebračce u cesty a uplakanému chlapečkovi, dívce odtrhávající pod jabloní lístky kopretiny a ne a ne jí vyjít ano. Motýlu, který se bál nebe, z kterého se odloupl, a i květinám, když je příliš tížila rosa, ba i slunci, které je velmi zvědavé a osamělé.
Jednoho dne, jak to Honzové umějí, přišel k černému zámku, smutnému zámku s nejsmutnější princeznou, jaká kdy v pohádce vystupovala. Měla krásné modré oči a plakala krásnými slzami, jen kdyby jich nebylo tolik a tolik rytířů se již pokoušelo zastoupit cestu balvanu osudu, který se na princeznu valil v podobě týdne dračích hlav, vždy však sami pod ním našli záhubu a žádný nezůstal.
A Honza?
„Kde máš meč?“ ptal se král, který nevěděl nic o největší zbrani, víře, které stačí holé ruce a malé svaly.
„Nemám,“ pokrčil Honza rameny.
„Pak si tedy vyber v mé královské zbrojnici. Meč a nebo jinou zbraň,“ nabízel král, který stále nic nepochopil.
„Děkuji, veličenstvo,“ odpověděl Honza a ukázal na svoji knihu. „Dejte mi jen pytel buchet: Makových a povidlových a ať nechybí ani tvarohové.“
Král se nejprve tvářil, jako že neví, co to buchta vůbec je, ale když Honza jinak nedal a drak by jinak vzal, souhlasil nakonec.
„Kdo jsi a co tu chceš! Kde máš meč!? Že tě roztrhám!!“ vybafl drak a nadechl se a ucítil a polkl: „Co to tu voní?“
„Říkají mi Honza,“ odpověděl pohotově Honza, „procházím se tu, meč nemám, trhat se nic nebude a voní tu buchty, což je hned po princeznách nejlepší jídlo na světě, ale lepší. Ochutnej!“
Jedna dračí hlava začala mlaskat a pak mlaskaly všechny hlavy a Honza četl: „Bylo nebylo“ a takdále… a pak: „A Honza mách a první dračí hlava se kutálela uťatá. A Honza pích a sek! A sek! SEK a…!“
„Jakže ti říkají?“ osmělil se zeptat drak. Ten náš drak, ten přikrčenec u stěny sluje se sedmi hlavami a jedním srdíčkem zašitým pod kůží.
„Honza,“ odpověděl Honza popravdě a nadechl se, že bude číst dál.
„Jak?“ přeslechl drak, který si podle všeho několik set let nemyl uši.
„Honza povídám!“
„Aa…,“ koktal drak. „To bys mě – musel – to bys mě musel – taky tak – SEK a PÍCH a -“
„Musel,“ přerušil ho Honza. „A kdyby jenom sek a pích! Taky -“
„A co když už princeznu nechci?“ skočil mu drak rychle do řeči.
„Noo…,“ zamyslel se Honza naoko.
„Stejně by byla zase samá kost.“
„V tom případě…“
„Co buchty?!“ napověděl drak.
„Nóóó…!“ usmál se Honza. „To by myslím šlo zařídit.“
A taky to zařídil. Od těch dob se náš drak nacpává výhradně buchtami, princezna straší leda tak nadváha, pohádky se čtou míň a míň a Honzům se říká Jendo. Pro jistotu, kdyby se snad chtěli domáhat své půlky království.
|