Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

  SEZNAM RUBRIK
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Alternativní magie
Autor: Patricie Holmanová (Občasný) - publikováno 27.5.2009 (03:17:43)

Nultá noc

 

Rci svému přeludu, ať odkloní se, když na lůžku se ke mně spánek přikrádá.

Z Pohádek tisíce a jedné noci

 

Poesie patří na kulturku

Hned ve dveřích na mě udeřila. „Chlastat teda umíš, a co takle ňáká poesie?“

Blankytem jejích trhaných riflí prosvítalo bílé maso ukrojené černými kalhotkami. Na to se nedalo odpovědět nic jiného než: „Strašně tě žeru, když vřískáš.“ Jako bych použil tyč na dráždění opic. Vystříkala na mě pěnu na holení. A byla ticho. Taky druhý den byla ticho, ale to už neměla pěnu. Třetí den – třetí den, to se úplně otevřela. Dali jsme řeč, na jejímž základě jsem sestavil žebříček svých oblíbených alkoholických nápojů.

 

1.  pivo (pro jeho lásku k bližnímu a nenávist ke vzdáleným cílům)

2.  griotka (pro radost z vědění) 

3.  pastis (pro jeho pevnou vazbu na Mika Gauchera)

4.  frankovka (pro její nedočkavost) 

5.  british medium sherry (pro lásku k Impériu) 

6.  rum (pro jeho imaginativní sílu)

7.  absinth (protože má nejrychlejší nástup)

8.  vodka (pro širou lásku Boží)

9.  martini (pro jeho odvahu k cestě bez návratu) 

10.fernet (pro pevnost jeho drátěné košile)

 

V případě piva jsem totální liberál, dávám přednost točené desítce a nepiju plzeň. Řekla, že tak je to lepší, ale prý jsem beztak zmije. Civěl jsem na ni jako zjara. Místo aby byla ráda, že piji pouze deset (sic!) druhů alkoholických nápojů, remcá. Mohla by být ráda, že je se mnou. Div že jsem ji nesbalil u kolotočů. Moc k tomu nechybělo a dělala šatnářku u lítajících husí. Na takové nejvíc platí pokus o vtip, který nevyjde. Úplně se schoulí do sebe nadšená nad tím, jakého má kapouna, respektive dobráka. Nasadil jsem si na hlavu její gaťky a zamňoukal. „Co je?“ vybuchla. „Sem bez pes uší,“ zavrněl jsem. Její spolubydlící – neboť toto divadlo se hrálo na kolejích – se ofrněla. Lola v trapném pokusu vydobýt si opět respekt začala pindat o tom, že se známe dlouho. Z kamenného ksichtu na spolubydlícím obličeji bylo zřejmé, že ona by něco takového nedovolila ani zasloužilému milenci po stříbrné svatbě. „Přijď na kulturku,“ vyzval jsem spolubydlící, „trochu to tam pochčijeme.“ Lola na mě udělala nemravný posunek. „Lola bude chcát z patra, bez papírů,“ dodal jsem. A abych nevypadal jako nějaký lehkomyslník, pobídl jsem Lolu. „Dělej, di mi něco ukuchtit, třeba vohřej tu špagetovou sračku ze včera.“ Z Loly byl napůl kameněv, napůl zinovjev. „To byly moje spaghetti,“ procedila spolubydlící. „To je úplně jako z toho thrilleru o tý šílený spolubydlící, co tu druhou nakonec málem krouhla,“ poznamenal jsem a významně se podíval na strop. Byl tam takový malý červený flíček. „Asi tam maj krámy, co myslíš?“ rozsekla záhadu Lola. Bylo to moje vítězství, hořké vítězství, protože místo abych bojoval s bobry na Labi, ničil logistiku černých dervišů nebo přinejmenším nahlížel do elementárních oneirických situací a bránil se banalisaci bytí, tak tady, v pokoji č. 26, hraju hokej se žánrovým modelem budoucí učitelky biologie. Nikdo mě bohužel k vyšším úkolům nepovolal. Všechno, co se stalo potom, toto vítězství pouze doplnilo o několik porážek.  

 

Lotus JPS

Mistr světa v krasojízdě, Pavel Jazyk, mnohokrát opakoval, že alkohol ukřižuje sladkou duši. No way, je to jinak, alkohol ozařuje sladkou duši. Nicméně je to metla, která popohání lidstvo kupředu. Když se kapitán kosmického raketoplánu Eugen S. Karas poprvé střetl tváří v tvář s příslušníky jiné civilisace, zněla jeho první otázka Co pijete? „Vodu,“ odpověděl prostě Ahmed ibn Karás al-Luftája[1]. A hned byl oheň na střeše. Kapitán pochopil, že tato civilisace, podobně jako ta jeho, která se obklíčila policejní hodinou a uzavřela do hnědého pytlíku, nemá nárok na existenci ve vesmíru. Konec se ovšem netýká jen těchto dvou sekáčů, ale nás všech. V Junge Fronte Heute jsem napříč řádky četl, že v roce 2000 se lidem otevře masový hrob. Stačilo dát si dohromady dvě (v roce 2000 se lidem otevře) a dvě (masový hrob). Jenže dokonce i žurnalisté strašně se pletou kolikrát. V roce 2004 jsem například četl, že nejlevnější vločky oblíbené značky Čechů (jméno jsem zapomněl) mají ve Varšavě a že nejlevnější svetry pořídíme v Madridu. Vsadím boty, že v Seville je mají o fous levnější, o lupínkách v Krakově nemluvě. Problém je v tom, že nesmíme v těchto úvahách opomíjet periferie, byť by to byly takové smradlavé hnojníky jako Sevilla a Krakov.   

Zatímco jsem před Lolou rozvíjel výše uvedené myšlenky, přistihl jsem se, že myslím na Lolu jako na stáj. Bylo to tak, Lola patřila spolu s Marchem, Brabhamem a Lotusem (zejména Lotusem JPS, tzv. „černou rakví“) do kvarteta mých nejoblíbenějších stájí. Velká cena jí vytrvale unikala – až teď, já, neznámý, nezavedený pilot Albert Krásno, vyhrál na Lole její první Grand Prix.  

Tak jsem se skrze Lolu, která neviděla zapalovač v mé ruce ráda, dostal k uspořádání žebříčku oblíbených cigaret.

 

1.  petry (umí huly huly do papuly)

2.  startky (sbližují s lidem a s jistým Petrem Stejskalem)

3.  Gudang Garam (byly moje první a umějí psát básně)

4.  sturmky (jediné, co jsem v životě dokázal vyrobit – s Ráďou Krajícem)

5.  Gaulois (tajně napoví: pozor, borka!)

6.  John Player Special (Patrick Depayer a lotosový květ)

7.  Gitanes (Belmondo a zvracení z balkonu v Postoloprtech)

8.  Dunhill (vodka a velká rozprava)

 

Určovat pořadí je vlastně strašně ošidné, i když to dělám rád. Čísla mají cenu jenom pro pobavení diváků, ve skutečnosti jde o písmenka, a proto:

 

a)  petry (mají tě rády, ale pozor, soused se jim líbí taky)

b) startky (nepřístupné jako naštětěný piják ve čtyřce, ale otevři je na boku a uvidíš)

c)  Gudang Garam (čekají na tebe v daleké Indonésii, ale stačí ti i Singapure)

d)  sturmky (české dutinky a mletý hřebíček - a jaké bylo Singapure?)

e)  Gaulois (za heslo amerika se neprodají)

f)  John Player Special (rodiště Nottingham, kdysi prý metropole britských žebráků)

g)  Gitanes (vytáhnou tě z teplého pokoje, kvůli nim toužíš poznat svět)

h)  Dunhill (nikdy ti neříkají pane, slyšíš jenom protáhlé prosím?)

        

„Tak je to,“ řekl jsem Lole, „kouřím jenom osm druhů cigaret, moje kuřácké umění končí u há.“ 

K nekuřačkám jsem kapku nedůvěřivý. Nerozehrají to okouzlující představení zapálení, potáhnutí, zašermování, odklepávání a vyfukování, ve kterém se odhalí – ba svléknou do naha. U nekuřačky se hned nepozná, co je to za ptáčka, musí se být opatrný.

 

Pracovní síla

Napůl zatažené závěsy a slunce probodávající oči a fialové mraky a těžký vzduch a rozkopaná postel a nahé tělo s rozhozenýma rukama a vzdálených dvanáct úderů a volání k obědůůů!!! – Tak si představuji její poledne. Možná to bude jedno jediné poledne a od té doby bude vařit sama a děsně se nafukovat, jaká je z ní pracovní síla, zatímco já sloužím nicotě - ale takové poledne se neztratí, oproti tisícům dalších polední.

Noci – noci, ty ovšem zasvětíme tiskovým konferencím, protože chudák holka nedá jinak, než že bude dělat píárko a pak, po pořádný porci dobře zaplacený práce, se vrátí ke kumštu. Radím jí, aby na to šla od řeky. Nejdřív ať si vydělá kumštem a potom si může dělat to svoje píárko – ale ne dřív, než bude finančně zajištěná. Lituju, že s námi není spolubydlící, ta by mi určitě pomohla dostat Lolu do obrazu. Takhle jsem na to sám. 

„Je to tak, kdybys dělala píárko pro peníze a kariéru, tak se z tebe stane děsná kráva, taková ta kunda, co očima vytlouká výlohy s voběšenejma kostýmkama, ale jako slavná umělkyně, pojedeš v píárku piánko, rozumíš, hm?“

Lola chápe, skáče radostí a mezi fackama mě objímá. Inu, jsem šťastný člověk. Když si pomyslím, že jsem se tenkrát málem zabil jen proto, abych si udržel květ mladosti, a Lola by tak přišla o svého duchovního učitele, neřku-li gurua a vnadného milence, chichichi, je mi chichichi.

Zatímco se mraky shromažďují nad naším balkónem, aby udeřily jako tehdy – v den D – vstupuji do ložnice. Nahé tělo, zdobené rošťáckým ježečkem na frndě, se zavlní a vystřelí do peřin. Koukám na ni a říkám si, proč se ve dne dělá ošklivější než v noci? Of course, sluší jí to ostopéro, ale už teďka dělá ksichty, a to ještě neví, co přijde. V noci je jiná, taková, že by to snad skoulela i s dikobrazem. Jak to na ni přijde, celá rozkvete, její vlasy mám úplně všude a druhý den mě ani nezná. Ptám se jí Odkud si spadla, hruško moje nahnilá? Je to tak, má prsa jako hrušky. Až na ty prsa je dokonalá, zato já nejsem žádný krasavec. Nemám piču a to není zdaleka to jediné, co mi chybí.

 

Roháč z Dubé a jeho rod

Nechat věcem volný průběh je dobrá rada zvláště, když se ocitnete v ucpaném tunelu a honí vás čas. Ale v první jarní den, kdy se mimochodem řečeno narodil Gary Oldman a já uvízl v ucpaném tunelu, mě čas netrápil. Nemyslím abstraktní čas na diginách, ten mě vždycky sejří, ale konkrétní, skutečný čas jsem měl najednou v paži. Rozkaz dne byl prostý: Musím sbalit babu, nesmrtelností se budu zabývat potom.

Věc je o to těžší, že balit babu můžu začít teprve, když baba sbalí mě. Jinak jsem stydlín. Tento způsob bagrování je zpočátku nekonfliktní, ale později přijdou militantní okamžiky. S Lolou to bylo stejné. Máma má pravdu, nejlepší jsou sirotci. Taková sirota je vděčná i za rejži bez sojovky. Lola měla do siroty daleko. Počítám, že v jižních Čechách je jen málo lidí, kteří by s ní nebyli v příbuzenském poměru. Kromě toho měla vlastní rybník.  

S takovou partií jsem v očích kamarádů stoupl. Taky, kdo by se nebál husitů – třeba od poslední akce uplynulo už pár století, každý Severočech má (možná) v paměti, jak krvelačný hejtman Jan Roháč z Dubé dal vyvraždit polovinu Benešovských nad Ploučnicí. Prý jako odstrašující příklad. Loly rodina měla sudlici ve znaku. Naštěstí se našlo pár lidí, kteří se nebáli. 

Mezi řečí a panákem mě kamarádka políbila a řekla, že teď, když mám holku, jsem mnohem atraktivnější. Zpočátku mi nebylo jasné, kam míří, protože veškerou hotovost měla ona, ale pak mi to došlo – trojúhelník, nejpitomější vynález dramatického umění. Představil jsem si děsivé okamžiky, kdy se ztrhaný milenec plouží od jedné ženy k druhé s náručí plnou nejbizzarnějších výmluv a s pohledem neustále upřeným na diginy. Počítám, že v budoucnu milenecko-manželské vztahy opustí euklidovský prostor. Pak to začne být zajímavé nejen pro dramatické umění, ale možná i pro píárko. Zajímalo by mě, zda bych – kdybych Lole zahnul se sociálně slabým homosexuálním Asinibojcem – mohl dostat nějaký grant. 

 

Sever proti Jihu

Vyfoukl jsem kouř do půllitru a máchal jsem s ním nad stolem jako s kropenicí. Kouř, poslušen zákonu gravitace, se rozlézal do všech světových stran. „Tak, a je to,“ řekl jsem a položil vyfoukaný půllitr na stůl.

„Co?“ Lola si mě změřila planoucím zrakem podbarveným dobře vypálenou muzikou.

„Sme svoji, kněz to odklimbal.“

„Byl si někdy v kostele? Byl si někdy na svatbě v kostele? Vy tady vůbec žijete jako hovada.“

Kapku mě dopálila.

„Nikdo tě nenutí, abys tu žila, ty zasraná Jihočeško!“

„Vy ste vždycky tak sprostý, vy a ty chachaři z Ostravy, dvě největší ostudy republiky.“

„Polib si prdel i s tou tvojí republikou a táhni do Tábora. My tu máme holek dost, každá tisící je femme fatale a každej druhej kluk debil.“

„Ať nás rozsoudí Praha!“ vykřikla triumfálně, protože věděla, že Praha na Tábor nedá dopustit. Rozhlédla se po lokále. Tušila, že v internacionální teplické hospodě U Krysy se nějaký Pražák najde. Měla recht.

Ing. Plíšek byl za Malou Stranu.

Lola se nevzdala. „To je taky správný, ale mezi náma si musíte vybrat.“

Ing. Plíšek se kupodivu neobrátil ke mně se slovy Tak já si beru tebe, nýbrž zcela frugálně odvětil: „Prahu jsem neopustil od roku 1969, tak jak to mám kurva vědět?“

Na zpáteční cestě se Lola vyzvracela v houští, které jsem na počest jejího triumfu nazval Lincolnovým lesem.

Sotva si utřela mrkvovou tříšť na bradě, byla hned plná života. „A co je dál?“

„Pak můžeš ještě vrhnout dolem, ale to snad zvládneš. To se stává jenom mně.“

„Za tím lesem, co je dál.“

„Našlo by se tam pár cest, který vedou až nahoru k hradu.“

„Takže taková Malá Strana?“

„Vzhledem k tvýmu výkonu spíš střední strana.“

Lola rozhodla, že ještě dnes v noci musíme stát na vrcholu. Osvětlení na betonové asfaltce naštěstí svítí. Nabízím Lole z krabicového vína. Vděčně přijímá. Za pár let se po mně podívá - ne tím svým způsobem, jen unaveně těkne očima po krabici. Škleb a švih.  

Nutím ji, aby snědla aspoň krajíček chleba s másílkem zdobený střepy. Jak ho chytla, řízla se do prstu. Dělá, jako že se tomu diví. Jen se nediv, včera si mě nakrkla, tohle je výstřel pro výstrahu. Rozhodně jsem se poučil, neboť už nechci všechno – uskutečnitelné i podmíněné - ponechat v jejím opatrovnictví. To se holka nesmí divit, že teď s sebou nenechám lomcovat. Asi tak před třemi lety jsem byl důvěřivý jako dítě. Poslednímu žebrákovi bych věřil, že je guvernér národní banky. A dneska? Nevěřím ani tomu druhému. Takový jsem hoša. Raději rozbitá sklenice než partner, který přeroste přes hlavu.

Sluší jí to, když se zubí. Samotný fakt zubení se mi líbí, její konkrétní zubení je spíš děsivé. Pokaždé mě to vyleká. Když je střízlivá, zubí se tak jednou do měsíce. Zubí se, aby si mě naklonila. Určitě začne o společné domácnosti. 

„Postel, postel, je to jen kus nábytku. Budiž, budeme spolu, ale nepovažuj to za společnou domácnost, anebo to považuj za společné hospodářství, proč ne, peněz máš dost, když tak prodáš ten oprám, co máte, ale nejsme a nebudeme rodina.“

„To máš nějakou křeč, nebo takhle z cesty mluvíš pořád?“

„Představ si nanukáč, půl čokoláda, půl jahody, je to jeden nanukáč, ale přece nemůžeš tvrdit, že jahoda je čokoláda. Každej chutná na svý triko.“

„Ty tvoje podobenství…“

Uznal jsem, že tohle nebylo z nejlepších, ale ona musela uznat, že to s ní myslím dobře. Jiný chlap by do ní navandroval, přived by ji na mlíko, ožebračil o rybník a pak by se zdejch – i s tou její společnou domácností. Ostatně známe četné příklady, jak takový rodinný život může skončit. Vlastní můj kamarád na to šeredně doplatil, když si založil domácnost s holkou z Turecka, Albánie nebo prostě tamodtuď. Na všechno měla vlastní metr, do kterého se on nevešel. Dokonce i když myla nádobí, tak měla originální metodu, které by se držela, i kdyby ji měli zabít. I voda do výlevky odtékala podle ní – samozřejmě opačně, než je v našich zemích zvykem. Při mytí podlahy se ty dva málem utloukli.

Musím se podívat do mapy, v jakých šířkách ten Tábor leží, abych si mohl udělat konečný obrázek – snad to nebude už Balkán.   

 

Nuda k popukání

Největší problémy přišly, když jsem z tý společný domácnosti začal chodit do práce. Nejenže jsem se vracel unavený, ale kolikrát jsem ani nevěděl, jestli spala doma.

„Jsi rád, když na tebe mrkaj hvězdy?“ zeptala se.

„Rád nerad, hlavní je slušnost.“

„Si přepracovanej?“

„Já? V životě jsem nebyl nepřepracovanější.“ A byla to pravda. V práci jsem nic nedělal. Když už, tak jsem jim to schválně kazil. Zato jsem si u konkurence vydobyl uznání. Nakonec jsem se u konkurence stal samostatným referentem a vyhnaným Němcům a přeživším Židům jsem vyhledával jejich příbuzné a jejich potomkům jsem fotil domy předků a tak to šlo, dokud jeden hnidopich neodhalil zdroj mých ohromujících informací. Ani ve fantasii by mě nenapadlo, že někdo bude na základě mých podkladů žádat o restituci, leč stalo se. Přitom na fantasii jsem nejvíc spoléhal. Chudák náš malý mladý dynamický kolektiv takřka skončil v kriminále. 

Nejdřív mě chválili a teď jsem lhář. Je to moje slabost i slabina. Přistihnout se každou minutu při lži, kdo by to vydržel? Nikomu na světě netoužím tolik lhát jako sám tobě, Alberte (a ženským).

„Buď přirozenej,“ poradila Lola. „Choď v kravatě, ale buď svuj.“

Vypadalo to na gymnasium v Jateční.

„Ty znáš někoho v Jateční?“ vypálil jsem a byla to trefa do černého. Lola začala koktat.

„Jednoduše sem to poznal, všichni, co sou svý, chodí do Jateční. Tak kdo to je?“

Lola pomýšlela na kariéru. Učitelka angličtiny v Jateční, to by bylo terno. Neváhal jsem ani vteřinu a postavil se do šiku.

„Tak ty si dostala zálusk na gympláky? Ty čumrdajko!“

Žárlivá scéna se mi vskutku povedla. Přiměl jsem ji, aby další ze svých čistě ideálních konstrukcí konečně realisovala, pustila se do vzdělávacího kurikula a já tak mohl odejít na zasloužený odpočinek.

Zbývala jen otázka kam – rozhodně tam, kde je to in. Vzal jsem radu od televise a vyrazil do kavárny Ratata. A co jsem se dověděl? Že kretén je vymozkovanej debil s blue and white kolárkem, pingl nosí kvádro naruby a jejich šéfka je fotbalistka a tlustá kráva s obligátním duem parchantů, z nichž jeden je in, druhý zato totálně out, protože na workshopu posral, co se dalo, a nepostavilo se mu ani péro. Ten první to krávě a jejímu podřízenýmu, kreténovi, vynahradil a bojuje v první literární linii. Nabrnkal si softprdelku, ta rovněž dělá bubliky, sice ve druhý linii, ale řeže do tý muziky dobře. Softprdelka, mimochodem se ta prakunda menuje Patricie Holmanová, bůhví, jakej mamrd to pro ni vybásnil, vedle muziky vystudovala vysokou hermetickou a dělá taky árt. Uvedenej její hošan, ménem Sáša Nicůtka, ale řiká si Nihilovský, aby ze sebe udělal eště větší ercpračku na čůráky, si hraje na pankáče, ale ví vo tom hovno, na lidi řve jako hulvát, všude rozlejvá chlast, nejradši by vomrdal sám sebe a hlubokomyslnej je jako těpéro. Jedinej, kterej v Ratata za něco stál, byl Pioreckej Karel, a ten vo nich napsal, jaký to sou vikslajvantový hovada a vomeletový ksichty.

Lola byla mile potěšena, když jsem se z Ratata vrátil, naprosto střízlivý, a oznámil celé rodině, že už nikam nebudu chodit. Netušila, jak doslovně jsem to myslel.

 

Martin Shaw nezasahuje

Největší problémy začaly, když jsem zůstal bez práce a nijak se tím netajil – dokonce ani před jejím otcem, jenž měl v Táboře něco jako rybníkářství a dlouhé prsty a nabízel mi práci a palcát na komunálních službách. K smrti jsem se vyděsil. Mám jezdit s hovnocucem? To určitě, já budu magořit v oranžovém dresu a ona si bude s fotrem předčítat Henry Millera a večer na mě budou dělat baryky, jaký jsou intoši. Znám proradné Onočechy. Na povrch se tváří, jako by nepřečetli ani Temno, ale mají pod kapotou plnou nádrž kafků, baudrillardů a vanvomanpresů.  

Díky tomu, že jsem zůstal pevný ve víře svých otců, neboť žádný Krásno nikdy nepracoval, zejména ne s hovnocucem, jsem mohl Lolu poučit o tom jejím zlatém stříbrném Millerovi.

Dala mi pár facek a řekla, abych takové sprosťárny nečet, že mám rodinu. Sice jsem osušil hubu, ale neodpustil jsem si poslední ťafku: „Miller psal frndou, ale frndy jako ty to dělaj strojem.“ Doslova mi plivla do ksichtu jako poslednímu kuliovi. A řekla, že kulhám. Vzpomněl jsem si na Psa baskervilského s Martinem Shawem jako Sirem Henrym, kde mu Watson zabrání v pronásledování Seldona nesmrtelnými slovy: Nechte ho být, má holou hlavu a kulhá!

Moje Lola, Lola Comica, ta má čepel! Kuch, kuch a je to venku. Odstraní nadbytečné laloky v mozku a z jednoho je zničehonic starosta Egypta nebo král Jirkova nebo Vězeň na Bezdězi. Vysedávám celé dny doma, s nohami ležérně nataženými na kozube, vyhlížím Lolu a pokaždé jí vypálím stejný cejch.

Vstoupí a začne převracet věci naruby a šůruje jako gestapem navočkovaná.

„Lolo, Lolo,“ zapištím, „otoč nejdřív mě.“ Chvíli na mě kouká jako vytržená z kalendáře firmy Kvak & Žbluňk, ale pak se přiblíží na dostřel a já pokračuji: „Lolo Nelo,  nejdřív pouští a teď pralesem, viď? Život je tak, Nelo, nelogický, co? No máš to holka těžký. Ale zítra, zítra si už práci určitě najdu!“

 

Zajištěná neexistence

Největší problémy? Ty nastaly, když jsem si našel práci. Děsně jsem se nafoukl a nebylo se mnou k vydržení. Byl jsem tak hrdý, že dělám konečně něco pořádného, vlastně nejpořádnějšího v celé republice, až se mi dělalo šoufl. Nebylo to placeno nijak horentně, ale taky nešlo o placený sex. Lola nemohla zaboha přijít na to, co vlastně dělám. „Sklepní práci,“ odpovídal jsem na její všetečné otázky. Jednou jsem se pokusil o názorné vysvětlení. „Jen si to představ, je to asi takhle: anatom a na tom atom. A přesně to dělám.“ Neunesla tíhu mé tajůplně zajištěné existence a vycákala na mě zubní pastu Fluorka. Naplil jsem jí do tváře. A řekl jsem: „Jsme si kvit. Mír.“

„Tak to ne.“ Patrně chtěla, abych něco rozmlátil. Vzal jsem tedy kudlu a párkrát si přejel ostřím po ruce. Když se mi zdálo, že dostatečně připomínám hyenu skvrnitou, vyjel jsem na poslední zteč.

„Chceš to slyšet? Tak slyš. Život s tebou je to nejhorší, co sem zažil.“ A to nebylo zdaleka všechno, co jsem měl na srdci. „Podle mě,“ pokračoval jsem, „podle mě jsou čtyři druhy tvůrců. Za prvé ozdoby konferencí, knižních obálek, filmů a obalů na vločky, za druhé parta pablbů z Ratata, za třetí vášnivé povahy lovící obrazy v kouři nad výčepem a za čtvrté gestapáci.“

Byl jsem z toho tak naměkko, že jsem úplně zdětinštěl. V noci se vrátil můj evergreen dream, stařec s dřevěnou nohou, který si to hasí válečnou zónou. Dráty, šavle a kusy masa obalené ve strouhance. Probudil jsem se celý říčný, ale v dobrém rozmaru. Nade mnou stál rybníkář. I on byl v dobrém rozmaru a cíp košile zářil veselými plamínky, které přeskočily z kozubu. Musel jsem ho obdivovat. Chlap, který v takovém stavu dokáže rozdělat oheň a přitom zapálit i sám sebe, není žádný mejdlo.  

Ten to chudák schytal. Aniž bych si totiž vyplajchoval zuby, dal jsem se do vyprávění o jeho dceři. Tomu žádnej táta s kapkou oidipáku v sobě neodolá. Jak jsem začal o tom, že nahé tělo stočené jako had do klubíčka je symbol duše, ale s tou podmínkou, že ze zadnice musí koukat chlupy, byl v sedmém tažení k nebi.

„A to ona má?“ zeptal se, i když bylo vidět, že slova jsou zde chabá a spíš by to chtělo nějakou dobrou fotku.

Jelikož jsem dobrou fotku neměl, leda nějaký prasárny a ty bych neukázal ani mámě, pokračoval jsem dál.

„Vidíte, duše je nesmrtelná, ale její symbol vezme rychlý konec, za pár let, to se neví tak přesně, jenže symbol je jediný důležitý, co tady duše předvede. Teda, pokud to neni duše takovýho supermana, jako sem já.“

Na doložení svých slov jsem z pod gauče vytáhl svojí rudou fusekli a zvolal: „In hoc signe vinces!“

Jako správný rybníkář pochopil vtip a sedl si.

Nechtěl jsem ze svého úspěchu vymačkat všechnu šťávy a proto jsem se zcela komisně zeptal: „Co ste nám přines? Nějakýho kapříka?“

Vyvalil na mě oči. „Kapříka? Teď?“

„Já myslel, že když máte ty rybníky…“

„Jaký rybníky? Já dělám v Jituze.“

„Co to proboha je?“

„Jihočeské tukové závody.“

„Taky vám smrdí celý Ústí?“

„Co???“

 

Koncert mistrů

Domnívám se, že jsem čistý, a to jak po stránce čistoty jako takové, tak i po jiných stránkách jako takových. Znám jednu ženu. Je to pěkná tasemnice, přesto dosáhla takové čistoty jako málokdo. Narodila se a vyrůstala na malém městě v ovzduší, které znalo pouze jeden vztah - muž - žena, eventuelně děcko - i ona neznajíc jiné možnosti se zamilovala do muže, který jí udělal širokou. Porodila syna, jenž se později odrodil, protože ona nevěděla, že nemůže milovat ženy. Jenže je milovala a její syn a její dcera jiza to nenáviděli, rovněž tak její muž a její přítelkyně. Ona však na to dlabala a dál chtěla být milována tajně. Nakonec i její syn a její dcera a její muž si ji tajně zamilovali a rovněž i její přítelkyně se oddaly tajné lásce, tak tajné, že jim vešla do srdce, ze srdce do dlaní a z dlaní to už rovnou mohly rozdávat. Takový je v kostce příběh Loliny matky. Příjmení jsem bohužel zapomněl.

Lola mi to všechny hezko vyprávěla a já pozoroval, jak v té Jateční úplně zvlčela. Chovala se jako puberťačka na gyndě. Klesla do kolen a ječela smíchy: „Von to na mě a to víš já herečka…“

Ztrácel jsem trpělivost. „Tak co!?“

„Mám prostě ráda černochy a vůbec ráda poznávám nový lidi.“

Chytil jsem se naděje. „To je dobrý, to podrž, ale mohla bys mít ráda i homosexuály nebo translidi? A teď nekoukej na to, že já bohužel nejsem translida.“

Postupně mi to odkývala všechno i s tím Indošem z Assiniboie. Byl jsem tak rád, že hned jak přišly první prachy, vzal jsem ji na koncert jedný děsivý kapely.

Bavila se dobře. Nechtěla tancovat, nechtěla pít, nechtěla poslouchat. Jediné, co chtěla, bylo, abych byl ticho.

Varoval jsem ji. „Tichá hrůza. Spící hrůza.“

Sedět na židli ji bavilo. To měla společný s tátou.

Legendární Trouby z Jericha křtili druhou desku Jedeme do Wericha.

„Tak chlapci jedem, jeden, dva, tři!“ Rozjeli to naplno. Chytlo ji to za koule a vtáhlo na parket. Mě přibalila s sebou. Ať jsem sebou mrskal, jak jsem chtěl, porád jí to nešmakovalo. Doteď jsem měl zato, že jsem vynikající tanečník, takže její kritika mě dost frustrovala. Udělal jsem poslední pokus o nápravu reputace mistra parketu. Odhodil jsem tričko a stal se hanbatou polovicí těla s velkýma ušima a očima. Byl jsem svým vystoupením tak nadšen, že mi to vydrželo ještě druhý den, ač bylo blivno. Lola si mě zaslouží, o tom jsem byl přesvědčen, a proto jsem v závětří hostince vyjádřil své city na papír. Dopis končil slovy „Z nezbytí tě… Albert“.

Časy rytířů a zavařenin skončily. Kde jsou ty časy, kdy jsem do ní vecpal celou dlaň a mezi prsty ještě držel Downtown průvodce? Mám vůbec ten dopis posílat, když postmoderna už má za sebou svoje rokoko i romantismus a lidem se otevře nebo otevřel masový hrob? V této věci jsem měl tak trochu jasno. Masový hrob si zasloužíme oba, oba jsme nemožní, a kdyby to posloužilo našemu nemocnému lidstvo, ochotně se tam, být na jeho místě, místo něj hodíme. Osobně bych na Loly hod dohlédl, aby nešvindlovala a dopadla tam pěkně vláčně jako rozklepaný řízek na pánev.   

Ta představa mě úplně opila. Musel jsem roztrhnout obálku a připsat doušku: Milá Lolo, náš masový pohřeb bude koncertem mistrů.

 

Lekce Varnsdorf

Lola není bez chyby. Dokázala poučovat takovým způsobem, že jsem vážně uvažoval o tom, zda by nebylo lépe vyštípat ji do Varnsdorfu. Dokonce jsem jí sbalil kufry a šel ji vyprovodit na vlak do Liberce, ale prudila mě tam nepříjemná, nametená buzna, že jsem si řek, zda by nebylo lépe trochu je skamarádit. Možná by to bylo pro ni lepší než neznámý Varnsdorf. Z buzny se ovšem vyklubal strážník městské policie. Když jsem mu ukázal doklady, řekl, že jsem dítě s fousama a ať si seberu sakypaky a du domů i s tou satrapou. Byl to Lolin vděčný ex-student.

Když jsme vyšli z nádraží a měli se zase rádi, vybafl na mě za rohem strašák.

„Eunuši na dovolené?“

Asi další odmítnutý student.

„Každý má v prdeli rýhu,“ řekla Lola.

Inu moudrost. Moudrost pro děti a porost. Nás čeká další nultá noc.

 

 



 


Poznámky k tomuto příspěvku
anae (Stálý) - 27.5.2009 > já si to zatím jen uložím, sudetská obluzovačko, ale určitě si to v klidu přečtu!
<reagovat 
čtenář Norma - 9.12.2009 > Ach Pat, že bych se znovu zamilovala, ale ten Ludwig, ten Ludwig! :)
<reagovat 
Patricie Holmanová (Občasný) - 15.12.2009 > Snad bylo o něm řečeno dost. Vůči takovému Urvisu je i Ludwig prachobyčejný zahradník.
<reagovat 
čtenář osika - 19.12.2009 > eště Zahradníka sem tahej, milá Pat, to bych ti musela říkat Mat! :)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter