Dnes je to 36. den ode dne D. D jako "do prdele". Život se mi otočil jako auto na střechu. Dnes poprvé udržím tužku v ruce a slovo v hlavě. Jakýkoli jiný slovo než "konec". Předtím jsem nemohla myslet, soustředit se, mluvit, spát ... teda kromě toho, že ani chodit. Ale to už se jaksi rozumí samo sebou. Konečně můžu i brečet. Je to příjemný a úlevný. Nevím, proč vždy někdo přiběhne a vyděšeně mě začne chlácholit (máma), anebo píchat injekce na zklidnění (sestry). Toužím být sama, ale nikdo mě neposlouchá! Můžu se pak v tichu dívat na sebe jakoby zvenku. Hele, ta měla smůlu, tak schválně, co teď asi provede? Doktoři se mnou mluví jako s velkou holkou. Co víc si přát, že? Hovoří vážně, věcně a odborně. To je dobře, aspoň jim skoro vůbec nerozumím. Moře diagnóz, oceán budoucích prognóz.
A přitom stačila jediná věta mezi nemocniční uklizečkou a službu konající sestrou: "Už nebude chodit." Zlomyslně ji zkouším na všechny návštěvy. Chudáci kámoši. "Hele, a co ti vlastně je ?" "Už nebudu chodit." A čekám na jejich reakci. Zvrácený? No a co? Nepotřebuju nohy! Stačila by mi křídla ... "Je to zázrak, že se ti jinak nic nestalo," přesvědčovala mě máma. Sakra, zázrak by byl, kdyby se mi nestalo vůbec nic!
"Potřebuješ nějaký cíl, smysl života ...," radil mi psycholog. A pak se mě zeptal, jakému sportu jsem se věnovala před úrazem. "Jezdila jsem na koni!" To mi teda pomoh´. Na dno. Nepotřebuju chodit, můžu jezdit v křesle. Ale už nebudu JEZDIT! Nikdy. Nikdy. Nikdy. Nikdy. Nikdy. Nikdy. Nikdy. Nikdy!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Rehabilitace hlavy se nedaří. Rehabilitace nohou bolí. To by nevadilo, bolestí bych zaplatila ráda. Kdyby to k něčemu vedlo. "Vlevo je to nadějné," usmívá se doktor. Vpravo nic. Kde nic není, ani smrt nebere.
Cestou po nemocnici jsem na zdi zahlédla plakát - Hiporehabilitace. "To potřebuju," hustím do doktora. "Ne, to pro tebe není, tvá postižení jsou jiného charakteru ..." Nechápu. Nechápe. "Vy mi nerozumíte, já to nechci kvůli tomuhle (a plácám se do stehen), ale kvůli tomu (klepu si na čelo)!" Jsem dospělá a svéprávná, podepíšu cokoli. Všechny jsem tím, zdá se, naštvala. Z čeho bych si ovšem dřív dělala hlavu ... na to teď kašlu.
"Tak co s vámi?" vlídně se na mě směje majitelka jezdeckého centra. "Pro mě bude nejvhodnější ten kůň s westernovým sedlem, zadek a ruce mám v pořádku, udržím se za hrušku." Tolik drzosti nečekali ... Ta potupa, tři lidi mě museli vysazovat na koně. Už jsem to málem vzdala. Musím to říct psychologovi, mám nový životní cíl : zhubnout. No ... představovala jsem si to jinak. Padala jsem vlevo, vpravo. I přes chodidla vsunutá do masivních třmenů, i přes křečovité držení hrušky. Jsem nemožná. Neschopná. K ničemu. Debil. Zavřela jsem oči. Stejně mě vedli. Stejně mě ty slzy tekly ven.
"Stalo se něco?" vylekala se vodička. "Já jsem dřív jezdila závodně ..." a už bulím z plných plic. "Zvyknete si," řekla mi tvrdě, "nikdy už to nebude jako tenkrát. Musíte začít zase od začátku. Máte nové tělo! Ale to, co máte o koních a ježdění tady (zaťukala si na hlavu), to vám nikdo nevzal." Dolů z koně do křesla to šlo líp. Nohy, nenohy, gravitace je tu se mnou pořád. "Co když spadneš?" lkala máma. Odpověď jsem spolkla (co by se mi asi tak mohlo stát, spadnu a ochrnu, ne?). Rehabilitace nohou - žádná změna. Setrvalá jednosměrka vlevo. Hlava lepší. Většinou.
V jezdeckém centru už nejsem žádná novinka. O víkendu tam pořádají westernové závody. Všichni trénují sliding stopy ... a mě tu vodí krokem. Čert to vem, už jsem se vzdala hrdosti. "Koukej na cestu a ne na chlapy," směje se moje vodička. Když ten jeden v modré košili vypadá, jako by vyjel z holywoodského westernu! A jak mě míjel, usmál se na mě! "V pohodě, za chvíli se to taky naučíš," asi to myslel mile a přívětivě. Mě však lítost a vztek zkřivily tvář bolestí. Neschopná a ještě hnusná. Tak ať!
A pak mi to došlo. On to nepoznal! "On to nepoznal," volám tiše. V duchu křičím. Směju se jak blázen. Měla bych mu poděkovat. Zaplavil mě takový vděk ... Mám najednou tolik síly! "Nech mě jít samotnou," žebrám. "Ale jen kousek, snad nás nikdo neuvidí." Pouštím se hrušky pravou rukou a beru si otěže. Jde to! Jde mi to! Z koně do křesla a honem pryč. Je lehčí vypadat normální a neschopná v sedle, než jako mrzák na kolečkách.
Zrovna sesedl a vedl koně do stáje. Modrý sympaťák. Zvládám tyhle pohledy. Já vím, co jsem. Zděšení jsou ti ostatní. "Promiň," říká tiše. "Děkuju." Nechápe. Jak by mohl. Ale bojí se zeptat. Usmála jsem se. To teď dělám často. Když nevím, co říct. Když už není, co říct. "Přijdeš se zítra podívat?" Spolknu první odpověď, druhou, třetí. "Ano (co to říkám???), nemá vám kdo fandit?" "Aspoň jeden fanoušek by se mi hodil." Úsměv mu sluší. Doufám, že mě taky.
Dnes je to 63. den ode dne D. Ať jste jakkoli v prdeli, život si vás najde. A dobře vám tak. A dobře mi tak. A mně teď dobře je. |
|