" Mluvit s koněm může být nebezpečné, mladíku."
" To se jen říká. Nelze věřit všemu, co se říká."
" Ale já byla první, kdo to řek, mladíku. Kůň vzbouzí v okolí nejistotu."
" Copak vy jste si kdy byla něčím doopravdy jistá ?"
" Ano i ne. Cesta vede dopředu a dozadu, doleva a doprava, je zbytečné se zabývat šikmými směry, je zbytečné zabývat se nejistotou, jíž vzbouzí kůň. I ta jeho nejistota je zbytečná."
" Ale to není jeho nejistota ! Vaří se ve mě, už dlouho bublá a vyvřela by na povrch, i kdybych koně nepotkal.."
" Víš to jistě ?"
" Věřím tomu !"
" Víra, víra není poznání, mladíku, víra není naprosto jistá, ergo- je nejistá. A co je nejisté, stává se zbytečným."
" Jak to můžete vědět ?"
" Já jsem vědění mladíku. Strážkyně moudrosti od počátku do konce, cesta vede jen dopředu a dozadu, vlevo, vpravo, neshromažďuji znalosti o věcech v jiných směrech. Věž má brány zavřeny, není třeba další moudrosti. Mohla by mě nahlodat nejistota, zbytečná nejistota.. Proto nemohu nikoho pustit za své hradby, skrýt ho pře nepřítelem. Jsem plná moudra a musím jej zachovat až do Konce."
" To se ani neptáte, k čemu vám ta moudrost je ?"
" Otázky jsou velmi nejisté. Jistý je Rozkaz a ten říká: střež poznání !"
" A vy jste o tom nikdy nepochybovala ?"
" Nechci cítit pochybnosti. Znejistěla bych."
" Jste všicky stejní, nikdo z vás se neptá !"
" Všichni ?"
" No ty, kůň, pěšci.."
" A tomu říkáš všichni ? Znáš tři názory a soudíš podle nich celý svět ? Neděláš dobře, pěšče. Ale to pramení z tvých otázek, otázek plných nejistoty. Nepochybuj a budeš šťastný. Šťastný do posledního rozkazu a možná i dýl."
" Já, pořád tomu neumím věřit.."
" Ještě tě čeká dlouhá cesta, Třeba zmoudříš."
" A když ne ?"
" Co na tom záleží ? Jednou padneš, ale já, já budu střežit moudrost až do posledního rozkazu."
" Věži, existují hvězdy ?"
" Ještě řekni, že se ti zdál sen !?"
" Co je to sen ?"
" Sen ? To je jedna z nejhorších chorob, nejnebezpečnějších nemocí, co znám. Plný barev, plný krásných vůní, někdy prost obojího a stejně plný přirozené radosti vkrádá se do mysli, převaluje se hlavou, někdy silněji než skutečnost. Všechny pocity, všechny nálady cítíš mnohem silněji, získávají pevný tvar a pak se beze smysle mění.."
" Ale takhle to zní krásně !"
" Krásně ? Sen je zrádný, mladíku, strašlivě nejistá věc. Mnozí už mu plně uvěřili a co víc, pokoušeli se, aby se stal skutečností. A někteří, někteří mu podlehli natolik, že ho od skutečnosti už ani nerozeznali. Tobě se někdy se zdál ?"
" Nevím, možná.."
" Dej si pozor, pěšče! Nepochybuj ! Jinak sen a pochyby přehluší Rozkazy.. a to se nesmí stát . Ještě bys nakonec mohl porušit Pravidla ! "
" Pro jediný sen ?"
" Neznáš sílu snu, mladíku. A nechtěj ji znát. "
" A jsou tedy hvězdy ?"
" Neptej se už."
" Chcete mě snad utopit v nejistotě ?"
" Ne. To nesmím."
" Tak mi to povězte, stačí jedno slovo, ano nebo ne.."
" Ano."
" Tušil jsem to, věži, věděl jsem to. Věděl jsem to celou dobu, věži. Cítil jsem je, jako cítím teď vás, viděl jsem jejich odraz ve všem kolem sebe, tušil jsem to, celou dobu jsem to tušil ! Ani neumim popsat svojí radost, tak je veliká ! Děkuju vám, věži.."
" Ale ty je nikdy neuvidíš."
" Cože ?"
" Jsi jen pěšec, černý pěšec poslušný rozkazů. A takový rozkaz nepřijde, aby ti umožnil spatřit hvězdy."
" Dala jste mi naději a berete mi jí, sotva jsem si jí stačil uvědomit ?Ale já vám nevěřím, nevěřím vaší moudrosti !"
" A tomu, že hvězdy existují, jsi věřil, co ?"
" Ale, ale to jsem věděl i bez vás, to už tuším dávno, stejně jako věřím, že je jednou uvidím !"
" Ta jistota se mi líbí, škoda, že se béře tak nesprávným směrem."
" Ale stále pochybuji, věži, stále pochybuji !"
" Hvězdy nikdy neuvidíš. Leda bys.."
" Leda bych ? Pokračujte věži, přece nezhasnete i ten druhý plamínek, který jste ve mě zapálila ? Povolal vás snad Rozkaz ?Nenávidím rozkazy ! Nenávidím vaši jistotu ! Nenávidím nejistotu ! Nenávidím pochybnosti ! A možná brzy začnu nenávidět sám sebe ! Nenávidím nenávist !"
|
