Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 29.11.
Zina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
4. kapitola - Hansymer, město lidí z kolekce Ztracené písně menhiru
Autor: Laurent Cellier (Občasný) - publikováno 5.7.2009 (00:46:13)
Pokračování>
Hansymer, opevněné hraniční město království. Největšího rozmachu zažilo za nadvlády kouzelníků. Bylo významným překladištěm a trhem s lidskými otroky. Během následujících Oběhů jeho vliv postupně upadal, aby nakonec opět byl na vzestupu s rostoucím významem království Ašmeru a hranicí s Říší.
Sotva minuli bránu s Kilkenem se vítali místní chlapci a dokonce i děvčata. Pozdrav byl působivý. Děti si přiložily ruku na srdce a pak ji zvedly a roztaženými prsty a otevřenou dlaní si naznačily vzájemný dotek.
Baludin žárlivě sledoval svého nového kamaráda. Má tolik přátel, povzdychl si, určitě si mě ani nevšimne.
„Neboj se,“ postřehl Xartex tyto úvahy, „Kilken nedá na tebe dopustit. Mluvím pravdu, synu mého aminae?“
„Baludin je mi bratrem! Nikdo mu neublíží, jakože jsem Kilken, syn Harzenův,“ k úsměvu mužů dušoval se chlapec.
Čarodějnický učedník ho bral nesmírně vážně. Vděčně na něj pohlédl.
„Tati, můžeme se podívat po městě?“ zeptal se lovcův syn.
„Kilkene, dej na něj pozor, a ty, Baludine, poslouchej na slovo, ano!?“ předešel odpovědi Harzena Xartex.
„Tvé přání je mi příkazem,“ odpověděl po lidském způsobu jeho žák.
Chlapci odběhli po cestě. Dvě, tři křivolaké uličky, jednou tak tak uskočili, když z okna, spíše díry ve stěně domu, vycákly splašky příbytku na ulici, a už stáli na rynku.
Baludin obdivně juknul na Kilkena. Vždyť má tolik přátel, kolik dětí jej cestou zdravilo! Některé se zeptaly dokonce i na něj. Stačila jim ale odpověď, že je spojuje krev. Lidé tak označovali blízké příbuzné. To stačilo, aby i jeho braly všechny děti, jako by se tu narodil.
Rynek… trochu větší prostranství a na něm krámky tvořené kárkami a stoličkami, na kterých seděli kramáři.
Nejvíce chlapce přitahovalo nedaleké podium z prken tisíci kročejemi vyhlazené. Bylo tak tři palce nad kamennou dlažbou. Toto nepřipoutávalo jejich pozornost, ale takřka tři tucty osob, které klečely na všech čtyřech na něm. Měli kožené a někteří dokonce železné obojky. Klečeli bez hnutí, s hlavami zakloněnými se dívali do nepřítomně do daleka.
„To je nějaká hra?“ přemítal malý mág. „Proč jsou, jak je Jumala stvořil?“ neopomněl, že má vystupovat za chlapec lidí.
„Otroci,“ zašilhal pohledem k němu Kilken, jak to na něj bude působit, ale když Baludin nechápavě mlčel, začal mu dál objasňovat, co vidí: „Na čtyřech klečí, protože jsou rovni zvířatům. Dokonce někdy i jedí před svými pány jako psi,“ koutkem oka se podíval, jak tato novina bude na jeho společníka působit a doplnil, „z misky u nohou či pod stolem. Otrok je bezprávný. Zvířata taky nenosí oděv. Je to na tom, kdo je koupí.“
„Vidím jen muže a chlapce,“ přemítal Baludin.
„Dívky a ženy se prodávají odděleně.“
„Proč?“
„Vidíš,“ usmál se Kilken a kývl významně hlavou k pódiu.
„Ať svítí obě Slunce tvým hrám,“ přerušila hovor vystrojená dívenka ve věku Kilkena.
„I tobě, květinko mých snů,“ odvětil jí způsobem, jakým mluvili pouze o samotě.
Lila, jak se jmenovala, byla Kilkenova láska. Udělala by pro něj všechno na světě. Trošku ji udivilo, že k ní promluvil před jiným hochem stejně, jako by byli o samotě. Chlapec stojící vedle něj byl okouzlující, přestože drobounký a jistě o pár Oběhů mladší. Oči měl ale hezčí. Modravé jako obloha nad ranním oparem, toliko zlaté nitky mágů chyběly.
„Přijdeš?“ znejistila, nicméně pokračovala, „motýlku nejmilejší.“
„Smí přilétnout dva motýlci?“ a s mnohoznačným úsměvem se zadíval na svého mladšího společníka. Baludin byl jako u vytržení. Nebyl uvyklý na společnost dívek, ty vídávali chlapci v Říši vzácně a navíc Lila ho dočista okouzlila.
„Políbí-li mě a bude první,“ zazněla pro Baludina záhadná narážka.
Kilken rozhodně nesouhlasil: „První budu já a …“ poohlédl váhavě na kouzelnického aminae, zarazil se, poté pokrčil rameny. Popošel k holčině, objal ji a přitiskl rty na její.
„Teď ty,“ vybídl Baludina.
Mágův učedník zrozpačitěl. Nicméně jakmile zaznamenal rozverný smích Lily a její zapýření a postřehl nešťastné pokrčení ramen Kilkena, ještě více znejistěl.
„Tak já,“ neodolala dívka a přikročila k Baludinovi. Aniž se stihl zpěčovat zvedla mu prstem bradu. Políbila ho. Vzápětí se otočila a přes rameno poručila: „Až bude bílé Slunce nad Velkou skálou, víš kde!“
Nic se nedělo. Syn lovce přemýšlel. Nebyl si jist, jak se zachová Baludin. Sotva se na něj ale podíval, rozesmál se. Zasněný pohled … prsty dotýkající se rtů, na kterých spočinul před okamžikem polibek. Vůbec ho nevnímal. Vlastně nic kolem nevnímal.
„Ta je,“ vydechl.
„Hele, netokej. Jdeme na prodej otroků,“ popoběhl Kilken blíž k tržišti.
„Zlobíš se?“ vyděsil se Baludin.
„Jo,“ šibalsky - přes rameno prohodil k němu starší druh.
Čarodějův učedník by se nejraději propadl do země.
„Pojď - nezdržuj,“ rozesmátý lovcův syn ho vzal kolem ramen a bílé Slunce hned poskočilo blíž k Velké skále.
„Buď Jumala s tebou, Divoký vlku,“ doběhl je chlapec ve věku Kilken.
„I s tebou aminae mých přátel.“
„Co to máš za škvrně,“ pohrdlivě si kluk změřil Baludina. Sotva ale postřehl, jak se chlapci otočili a byli připraveni urážku smýt pranicí, rychle vycouval: „Nic ve zlém, byl to jen žert.“
Malého se nebál, přestože i jeho pohled postačoval. Ten prcek by se rozhodně neprodal ve rvačce lacino. Ale hlavně s Divokým vlkem, jak v semináři říkali Kilkenovi, nebylo radno si něco začínat. Prát se uměl! Jestli ten špunt je chráněncem hraničářova syna, je lepší i s ním vycházet po dobrém. To zase tolik nestojí.
„Jdu si koupit sentubu,“ vychloubal se, aby překlenul trapný okamžik, a popoběhl několik sáhů k otci. Baludin tázavě pohlédl na svého průvodce.
„To je Mentl a tamto je jeho otec Takrat,“ vysvětloval Kilken malému kouzelníkovi. „Otec ho někdy posílá s hosty…“ rozpačitě se zadíval na svého aminae a raději se rychle rozpovídal o něčem jiném: „Sentuba je dětský otrok, kterého bohatým synům darují rodiče. Vlastně se dostávají v dětství a mládí dva - sentuba a vituba. Nikdy se jim nevypaluje otrocký cejch.“
„Žhavým železem?“ Baludin neskrýval zděšení.
„Jim ne,“ Kilken zavrtěl hlavou a oba se při představě dotyku rozžhaveného cejchu nepříjemně ošili.
„Znak pána mají vytetovaný na rameni. Sentuba se dává ve věku sedmi až deseti Oběhů.“
„A nač jim je?“ nevycházel z údivu menší z chlapců.
„Plní svému pánu všechna přání, je jeho hračkou a současně hocha hlídá. Většinou nosívává obojek ze zdobené kůže.“
„A to stejně jako tamti…?“
„Ne, nosí krátké tuniky,“ přešel nepříjemné vysvětlování, „ale rameno s tetováním musí být vidět. Vitubu dostává hoch ve věku dvanácti až patnácti Oběhů. Bývá mladší a dělá pánovi společnost.“
„Aha.“
„Žádné aha. To víš, kluk se v tomto Oběhu nesmí stýkat s dívkami. No víš, jak to myslím.“
Na Baludinovi bylo patrné, že nerozumí ničemu.
„No, jsou to takové povinnosti… Dříve byli po skončení služby obětováni na oltáři. Sentuba při dosažení dvanáctého roku svého pána a vituba den před svatebním obřadem, kdy je...“
„To je zabíjeli?“ zděšený pohled, ztuhlé pohyby, vystrašené rozhlížení se po okolí.
„Teď už ne. Po propuštění zůstávají u svého pána jako osobní sluhové.“
Mentl se právě dostal na řadu. Tlesknutí otrokáře a před synem starosty padl na všechny čtyři zhruba půltucet chlapců. Mentl drže v ruce krátký bičík se na pódiu naparoval jako nadutý páv. Rukojetí bičíku zvedal klečícím chlapcům hlavy a panovačně si je prohlížel. Nakonec si vybral jednoho, který se mu pozdával. Na znamení, že mu patří, se zaťatými zuby z rozkoše právě nabyté moci, ho bolestivě švihl bičíkem. Otrockému chlapci vyhrkly slzy. Takrat objednal sentubovo tetování a poručil: Zítra ho přiveďte ke mně do domu!“
„Vždycky byl zavšivenej, smradlavej mugant,“ procedil mezi zuby Kilken. Otočil se a znechuceně odcházel. Málem i na Baludina zapomněl. Tu přivedli doprostřed pódia zřejmě o jeden Oběh staršího hocha než byl lovcův syn. Byl v oblečení učedníků mágů - v potrhané suknici s vybledlými pestrobarevnými motivy. Dračí pláštík mu zcela chyběl. Chlapci se na sebe užasle podívali.
„Hele, čarodějnický štěně,“ ozvalo se z davu.
„Divím se, že ho nevykuchali,“ houkl někdo zprava.
„Nic jiného šmejd nezaslouží,“ přidal se poďobaný kramář s hliněnými nádobami.
Dražba přivábila pozornost všech. Hocha donutili pod pohrůžkou knůtou, aby stál jako učedník. Začala licitace.Většina kupců toužila spíše po jeho trýznění. Některé zaujal i jeho půvab.
Vyděšený Baludin pošilhával po Kilkenovi. Ale i ten byl bezradný. I jemu bylo hocha líto, ale nebylo pomoci. Nabídka za malého mága značně převyšovala lovcovy finanční možnosti. Zadlužit se mohlo znamenat, že třeba i Kilken skončí jako sentuba či vituba.
„Patnáct talonů,“ přerušil dražbu nesmlouvavý, hluboký hlas.
„Medvěd, krčmář,“ s nadějí v hlase poznamenal Kilken.
„Je slušný?“ projevil starost Baludin.
Kilken kývl. Ale stále tu byla možnost, že sice těžko, ale přec by někdo přihodil.
Všichni přítomní se rozhlíželi, jestli někdo jiný zdvihne ruku a přihodí. Vlastník krčmy dvakrát znásobil cenu, která za malého mága byla zatím nabídnuta.
„Je proti vlastnění otroků,“ vybavil si Kilken.
„Tak proč ho kupuje?“
Kilken pokrčil rameny.
Odklepnuto.
„A nemá rád nevraživost mezi lidmi a čaroději. Vždy hlásal: Host je host a jestliže zaplatí a chová se slušně, je mi to jedno,“ přidal vítězi dražby další dobrou vlastnost.
„Vypálit cejch,“ zahučel dav. Těšili se na slzy a trýznění chlapce. Kouzelnickému učni se vedraly slzy do očí. Třásl se jako tráva ve větru.
„Koupil jsem ho já nebo vy?!“ vyzývavě se obrátil proti davu mohutný krčmář.
„Slyšte! Ztratil se mi syn Qverkus. Nabízím tohohle hocha a patnáct talonu tomu, kdo mi ho přivede zpět. Do té doby, pohlédl na koupeného otroka, „chlapec zůstane tak jak je. Zvu vás na žejdlík.“
Zástup se uctivě rozestoupil. Medvědova nadlidská síla byla známa.
„Baludine, Kilkene,“ ozvalo se za nimi, „přijďte za námi k Medvědovi!“
„Kam?“ nechápal Baludin.
„Do hospody. Říká se jí podle krčmáře. Však jsi ho viděl.“
Nestačili ani přikývnout a Harzen s Xartexem byli pryč.
„Jdeme za Lilou,“ poručil starší z chlapců.

ANKETA ID=847


Poznámky k tomuto příspěvku
Lamarski (Občasný) - 7.7.2009 > Docela pěkně zpracované téma otrokářské společnosti. Z pohledu naší historie zajímavá směsice, ale logicky postavená. Co mě zarazilo byl opět jazyk, na jené straně velice spisovný, vznešený (Ať svítí obě Slunce tvým hrám) a na druhé běžná česká nespisovná mluva (Hele, netokej. Jdeme na prodej otroků. Vždycky byl zavšivenej, smradlavej mugant.)
Když to opět srovnám s naší historií, pak vzdělaní lidé z "lepší společnosti", nikdy nemluvili tak jako lidé z ulice a naopak. Podle toho se snadno dalo rozpoznat kdo kam patří. Fungovalo to ve všech epochách.
<reagovat 
 Laurent Cellier (Občasný) - 7.7.2009 > Lamarski> díky za názor
<reagovat 
 Laurent Cellier (Občasný) - 7.7.2009 > Lamarski> Trochu poznámka: Kdo je Kilken? Kilken je synem Lovce a velekněžky (ta umírá, když je velmi malý) a žije sám s otcem v divočině. Do městečka, i když chodí, ne zas tolik, nepravděpodobné, že by mluvil uhlazeně, ale z druhé strany (Harzen je druh Xartexe z dětství, kterého také vychovával Lyntrix - význačný mág a navíc Xartex je navštěvuje), proto dovede mluvit, když chce vznešeně, ale většinou je právě pro něj přirozenější ta běžná nespisovná mluva .... všechny příklady pronesl právě On (Hele, netokej. Jdeme na prodej otroků. Vždycky byl zavšivenej, smradlavej mugant) ... zato Lila, vědoma si své krásy usiluje mluvit vznešeně (a Kilkenovi, když chce to zas tolik potíží nedělá, ale není mu to přirozené, ale když chce...) Baludin mluví vznešeně až moc, ale Kilken ho tlačí, aby začal mluvit jako kluk lidí a protože se v něm vidí, postupně sklouzává mezi dětma do jeho mluvy. Navíc Hansymer je divné město, na rozdíl od naprosté většiny království jsou tam vzdělávány dívky a chlapci společně - určitý příklad z antiky - Ve Spartě byly stejně jako chlapci na rozdíl od jiných antických řeckých měst, vychovávány jak dívky tak chlapci, dokonce, jedna z velmi význačných Spartských slavností trvající několik dní,kdy mladí chlapci a dívky společně tancovaly nazí rituální tance a nebyl tam snad Spartˇan, který by se jí neúčastnil - později, ale vydali nařízení, že této slavnosti se smí zúčastnit jen ti, kteří jsou ženatí a mají děti (na podporu právě rodinného života podle Sparty)
<reagovat 
 Laurent Cellier (Občasný) - 7.7.2009 > Lamarski> Ještě jedna historická paralela (Vituba, Sentuba) je předobrazem v antickém Římě se patricijským dětem z bohatých rodin, dával chlapec (sloužil i za milence). V hierarchii byl velmi vážený, v domě Patricie byl na úrovni první pánovi konkubíny. Tento chlapec byl propuštěn den před svatebním obřadem svého pána .... Mám tam takovýchto "krádeží" v celém románě povíc.
<reagovat 
 Lamarski (Občasný) - 7.7.2009 > Laurent Cellier> Vzor z antiky byl v téhle části dost patrný:)
<reagovat 
Sakora (Občasný) - 20.7.2009 > Pestrý popis vztahu lidí k otrokům. Celý děj se mi příjemně dařilo nahlížet pohledem Baludina.
Body: 5
<reagovat 
 Laurent Cellier (Občasný) - 20.7.2009 > Sakora> Děkuji
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
(5) 6
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter