Podzim, co letmý léta vzdech
ulpěl i za sklem,
co mlžný opar na oknech,
co obraz v rámu prasklém.
Podzim, co touha milovat hlínu
zčernalou ze stesku,
co příslib prvních zimních stínů
za ranních rozbřesků.
Podzim, co chvění šerosvitu
na plátnech Velasqueze,
potulný rytíř v dávném ritu
z Ardenské diecéze.
Podzim, co nebe v barvě jíní,
udává rytmus křídly vran.
Klenuté tvary zralých dýní.
Dutě zní létu zvony hran.
Pohanská oběť vinné révy,
skřípění lisů katedrál.
Dnes zemřelo léto. Polní plevy
notují nápěv na chorál.
Dávivě žluté chryzantény
kladené na hrob smutkem vdov.
Pohrobek léta pohozený
na svého otce čerstvý rov.
Podzim, co prostá lidská touha
dát svojí cestě jiný směr
hřeb starou ženou zatlučený
zrezavěl krví z našich těl.
*****
(21.9.2002)