Věci které byly a které budou se mi rovnají v hlavě, ale už nezapadají tak jako když složíte rubikovu kostku.
Padají tam tak nějak samy, bez ladu a skladu a vůbec ne, tak jak bych chtěl.

Je to už nějaký čas, co jsem odešel a opustil Lee. Netušil jsem, jakou zkázu tím způsobím a že mě půjde hledat.
Myslel jsem, že se její život zklidní, ona půjde dál světem spokojeně, časem si najde partnera s kterým bude šťastná. Myslel jsem, že jednou, až budou na svém letním sídle, já tam na ní počkám a pozdravím se s ní, jako vzpomínka na doby minulé. Že ještě budu v jejím srdci, to jsem si myslel. A ona mě odmítne, protože bude mít novou budoucnost v tom přepychovém sídle, kde bude se svým manželem, kterého bude tolik milovat. Bude dál šťastná, byť se smutkem v srdci po mně.

Jenže jsem se spletl. Nebo možná ne, nespletl, možná jsem se chtěl spléct. Znal jsem srdce Lee, věděl jsem, jaké je. Asi jsem od začátku věděl, co se bude dít. Věděl jsem, že v jejím srdci už budu navždy.

Věděl jsem, že bude spát s jinými muži, tak jako já. Věděl jsem, že sex je pro ni jen uspokojení potřeb, že to je něco, co v životě trochu za něco stojí. Pro ni.

Někdy si při tom přišla jako děvka, někdy o to škemrala, někdy to měla s těmi, které nechtěla. Ale stále šla a hledala mě, tak dlouho, až ji to zničilo.

Ve svých vizích; dobrá, nazývejme je halucinacemi, nočními přeludy z alkoholu, samoty, nedostatku spánku, strachu! tolik přítomnému strachu! Lee, já jsem zbabělec, bez tebe. Bez tebe jsem troska, která smutně hledí na ohořelé zbytky toho, co měla. Ve svých vizích – přeludech – vídám sám sebe na skále, je to nějaký motiv, který se mi připomíná a je tam moře. Vím, že bych měl skočit z útesu a odevzdat se moři, protože to jediné mě dovede přijmout.

Zároveň ale mám strach, zároveň se bojím, že tam dole bude zima, že se moje tělo zachytí za nějaký výčnělek skály, natrhne se, některé orgány možná trochu vyhřeznou. Já tam budu viset, budu litovat, budu to chtít vzít zpátky a vyměnit za svůj strach, samotu a alkohol, ale už to nepůjde. Bude to posrané a já to nebudu moc vrátit.

A bude mi zima, Lee. Bude mi zima a ty tam nebudeš, abys mi pomohla.

Bude mi zima, dokud neztratím po dlouhé době vědomí a nezemřu.

Moře mě nepřijme a stane se něco, co jsem nikdy nechtěl. Lee, v mých očích je teď strach; v mých očích je něco, co tys tam vidět nemohla, protože s tebou jsem si byl jistý. Jistý sám sebou, jistý cestou.

Bylo to nedávno, ležel jsem v posteli a snažil se psát, protože já stále věřím, že jednou něco napíšu. Něco, co bude stát za něco, asi jako sex, který oba máme tak rádi a oba věříme, že to je něco, co za něco stojí. Pak jsem vstal a nalil si víno a pil jsem a psal... A potom jsem to přečetl a věděl, že to nikdo nebude číst. Že jsem poslední zoufalec na světě, po kterém to nikdo nebude číst.

Lee, kdo mě chce přijmout, cítí mou křehkost. Je to něco, co ze mě vyzařuje a něco, co je i ostatním imperativem nakládat se mnou jinak. Ale zároveň jdu svou cestou a to se u zoufalců nenosí. Nikdo nepřijde, neopije se se mnou téměř do němoty a nepřipojí se k mým... říkejme... prosím... vizím. Protože křehkého chce každý, ale křehkého, který má svůj rozum, už ne – protože nikdo se nenechá ponížit odmítnutím.

Víš, co chci říct, Lee. Doba není zlá, Lee, ty i já to víme. Doba není zlá, doba nám dává růst. Můžeme mít téměř to, na co jsme schopni dosáhnout. A když nejsme, snažíme se pro to natáhnout ruku. Možná nám osud dal více ambicí, než jsme schopni se svým talentem zvládnout. Možná máme skončit ve svěracích kazajkách s vizemi o moři.

Povím ti pohádku, chceš? Kde jsi teď, Lee? Ležíš někde v příkopě, možná, nebo někde v motelu, starší – hm – gentleman ti líže vagínu a ty poslušně držíš a přemýšlíš, proč toho debila nekopneš do ksichtu, protože tohle nechceš, nebo možná ležíš doma na posteli a díváš se do stropu.

Já ti povím pohádku, o tvém sladkém Bílém princi, který pro tebe přijede na bílém koni. Podá ti ruku a řekne pojď. Budeš plakat, Lee? Budeš plakat, protože budeš vědět, že tohle nemůže nikdy být reálné. Protože nikdo nepřijede a když, o něco mu půjde. A nebude to tvoje štěstí. A kdyby mělo být, ty za chvíli budeš nespokojená.

Lee, já už vím, já už ale vím, kde musíš hledat.

Já vím, kde najdeš toho, kdo tě udělá šťastným. Lee, možná tě to už napadlo. Možná tě to napadlo dřív než mě. Byl jsem vždycky pomalejší a ty jsi pro mě měla pochopení.

Lee, zdálo se to tak složité a přitom ta odpověď byla tak blízko. Lee, ten princ musíš být ty. Ty budeš ten Bílý princ,  který musí rozrazit něčí dveře, chytit ho za ruku a říct pojď. Lee, ty musíš být ta, která někoho vyvede z temnoty a dá mu žít.

Lee, musíme to udělat my. Lee, je na čase změnit svět.

Bylo to tak snadné, Lee. Možná ses usmála, protože ty jsi tohle dávno věděla. Možná ti to přišlo od začátku jasné. A možná se usmíváš, protože víš, že i já už pochopil.

Jen jednu věc, Lee, jednu poslední věc. Nikdy, nikdy nesmíš říct, co cítíš uvnitř. Nesmíš říct, že jsi doopravdy uvnitř smutná. Musíš mu celou dobu tajit, že princ neexistuje. Že to je mýtus, který jsme my dva stvořili pro ostatní, aby byli šťastní. Tuhle krutou pravdu, o tom, že my dva budeme vždy uvnitř sami, si musíš nechat pro sebe. Musíš být odvážná a silná a hrát tuhle roli až do konce. Je to náš úděl.

Lee, tohle je poslední věc té skládačky. Tohle děsivé tajemství si musíš nechat navždy pro sebe.
A hvězdičky budou svítit pro tebe a hřát tě u srdce, sluníčko a měsíček a všechny hezké věci, co jsi kdy měla ráda...

Lee, sbohem, prozatím.

Musím ted rozrazit ty dveře a být Bílým princem.