Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Pohádka pro holuba z kolekce Povídky potichu
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 6.8.2009 (18:06:14)
další>

Jel dvouproudovou silnici. Bezmyšlenkovitě kopíroval stopu na stokrát projeté trase. Stará siera, opotřebovaná a opečovávaná, funěla do kopce. Cestou tam zahlédl u svodidel schouleného holuba. Pak cesta zpět. Stále tam seděl. Nepatřičně živý kousek přírody splývající s barvou silnice i betonu, na něhož čekala noc a tma se svými ostrými drápky.
Zastavil, ačkoli to bylo riskantní, a dvěma skoky byl u nešťastného ptáka. Holub se vylekal, mávl statečně křídly, levé táhl nešťastně po zemi. Když jej objalo teplo lidských rukou, holub se důvěřivě přimkl do hnízda z dlaní. Na šedivém asfaltu zbylo po ptáku jen ochmýřené stříbrné pírko. K domovu pokračoval s opeřencem schouleným pod sedadlem spolujezdce.

Už léta bydlel v zahradní kolonii za městem. Když ještě žila jeho žena, jezdili sem o víkendech, v létě tu trávili spoustu času. Po pohřbu se rozhádal se synem, napůl furiantsky, napůl ve vzteku, daroval mladému byt ve městě. Zde, uprostřed zeleně, na dohled nádraží s jeho rovnoběžkami kolejí, byl stejně nejšťastnější.
Zraněné zvíře odnesl do chatky, holub odevzdaně snášel jeho dotyky. Přichystal mu provizorní příbytek pod lavicí, usadil ptáka na starou deku, vedle misky s vodou rozdrobil suchý rohlík.
„Tak si dej, maličký, mě se nemusíš bát.“

Za sepranou záclonou se snášel večer. Mlha krok za krokem brala do náruče zahrádky a boudy. Všeobjímající ticho se rozlévalo krajinou. Teď, pozdě na podzim, bydlel v kolonii sám, zahrádkáři sem již nejezdili. Cítil se jako strážce pevnosti, jako by mu patřil celý tenhle kousek země. Pyšně, skoro majetnicky obcházel každé ráno okolo zahrad, byl to jeho pravidelný rituál, ani jedenkrát jej neporušil.
Ozvalo se vzdálené zahoukání.
Za chvíli rozdrnčí rychlík z Brna porcelánové hrnky v almaře, pomyslel si. Stokrát si říkal, že je přestěhuje, ale neudělal to. Tím zvukem začal kdysi odměřovat čas. Den se nedělil na hodiny a minuty, ale řídil se jízdním řádem projíždějících vlaků, tou symfonií tónů, jak různě jednotlivé spoje rozezněly hrnečky seřazené za sklem.  
„Brno“ se ozývalo slabým cinkáním, přesto vyplašilo klimbajícího holuba.
„Počkej, až uslyšíš „nákladní“ v jedenáct,“ promlouval s tichým úsměvem k ptáku. Pohladil jej, jedno z bělavých pírek mu zůstalo v ruce. Lehké jako něha, nepatrné jako dávná vzpomínka. Bílé chmýří jako bílé vlasy, přes srdce mu přecválal smutek. Kdyby zavřel oči, dokázal by ji vidět před sebou … proto to neudělal. Sfoukl peří z dlaně a šel postavit vodu na čaj. Zelený, bez cukru.

Nechtěl holoubka vyděsit, nechal televizi vypnutou. Zkusil rádio, ale marně hledal stanici s klidnou hudbou bez doprovodu a pobízení vtipkujících moderátorů. Rozsvítil tedy malou lampu a sáhl po knize. Nábytku se do chajdy mnoho nevešlo, knihy čekaly na přečtení v komínku postaveném u zdi. Obvykle četl ty na horních místech. Vytáhnout nějakou zespoda, sloup by se zřítil. Vzal útlou knížku v modrém obalu. Původně ji koupil pro vnučku k vánocům, ale syn si pro ni nepřišel a on se nechtěl vnucovat, kam jej nepozvali. Byl to nějaký fantasy příběh, víly, magie, mladá krásná hrdinka. Prodavačka v knihkupectví přísahala, že tohle teď letí. Přál si udělat děvčeti radost.
„Nákladní“ v jedenáct rozezvučel porcelán v divokém rytmu, ale holub tentokrát ani nemrknul.
Listoval knížkou, prohlížel si obrázky, šustění listů papíru znělo jak pleskání ptačích křídel. Vysmíval se vymyšlenému světu v knize. Jak je v něm vše jednoduché, tolik nástrah a přesto je vždy na blízku čarodějná moc, která hrdinku zachrání. Na jedné stránce zjevila se víla, přinášela naději a útěchu, měla usměvavou tvář a bílé vlasy. Na krátký okamžik ho napadlo, že je to snad portrét. Ta podoba ... Zavřel oči, nepomohlo to. Odkudsi vrátila se mu pohřbená vzpomínka.

                                                                                                  xxx

Tenkrát v tom horkém létě si pronajala krajní zahrádku rodinka s dvěma dětmi. Chlap jak hora, mladá paní, dva chlapci, dvojčata. Rušili ho hlasitým křikem, rány míčem duněly více než osobák v šest ráno. Na druhou stranu ho bavilo dívat se, jak si kluci osedlávali první kolo, byl nejednou svědkem, jak statečně snášeli rozbitá kolena. Dával zpoza keřů pozor, zda nejezdí blízko kolejí, blížil-li se vlak.
Otec rodiny byl hřmotný, vousatý a mnoho nemluvil, chodil časně ráno k nedaleké říčce na ryby.
Mladou paní častěji zahlédl mezi záhony, než u plotny. Sedávala u plotu za planě rostoucím růžovým keřem a stále si něco psala do notýsku.
Jednou už to nevydržel, a když byl muž s kluky v lesíku na houbách, šel jako by náhodou kolem.
„Dobrý den. Myslel jsem, že tu malujete květiny,“ vykoktal, ač měl připravena jiná slova.
„Já? To ne, já maluji jak malé děcko,“usmála se na návštěvníka, „píšu si, víte, takové nesmysly … jen tak.“
Poznal, že ji vyrušil, to nechtěl. Úsměv jí pohasnul, tvářila se jak přistihnutá při opisování ve škole.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vylekat.“
„To nic. Promiňte, chtěla jsem říct … dobrý den. Píšu takové … pohádky, pro kluky. Ale ony je už moc nebaví. Chvíli jsem vzdorovala, ale pak jsem jim koupila počítačové hry, co si přáli. Co se dá dělat. Tak třeba pro vnoučata,“ mrkla na něj s pobavením.
„Jste mladá, třeba to příště bude holčička zblázněná do pohádkových princezen,“ odvážil se odpovědět.
Zvážněla. Zase jsem plácnul nějakou blbost, došlo mu. Raději se obrátil k odchodu.

Párkrát v dalších dnech se přistihl, jak zírá směrem k cizí zahradě. Toužil spatřit ten soustředěný výraz, jaký měla ona žena při psaní v závětří zeleně. Nešlo si nevšimnout, jak prudce schovávala svůj notes, když se přiblížil manžel nebo kluci. Rád by s ní ještě promluvil, ale nenašel příležitost. Psaní pohádek … Představoval si, že tohle píší doma na kanapi staré babky, staré panny, co touží po dětech, které samy nemají.
Tenkrát měla ta žena světle hnědé kratší vlasy, neposlušně se jí vlnily a ona si je v pravidelných intervalech strkala za uši.
S otcem rodiny dal řeč jen jednou, půjčil mu sekačku na trávu a ten chlap mu na oplátku radil ohledně prořezávání stromů. Bylo patrné, že je to jeho koníček, povídal-li o stromech, byl k nezastavení. Nejvíce zažil fousáče naštvaného, když mu dvojčata po jabloních lezla a ulámala pár větví. To bylo jedinkrát, kdy odvedle slyšel hádku.

Připadal si jak voyer, ale nemohl si pomoct. Ta rodinka se pro něj stala zpestřením jednotvárného toku dní. Oč byl na počátku rozmrzelý z jejich přítomnosti, o to víc se pak těšil na další nový den.
Jednoho odpoledne synáčci kopali unuděně míčem a jedna z prudších ran skončila na jeho pozemku, mičuda srazila pár tyček s pnoucími se rajčaty. Maminka chlapců pak přišla přímo za ním. Omluvit se, nebo jak to říkala. Zmateně jí uvedl dál a cestou zběsile házel povalující se kusy oblečení za roh.
„Je mi to líto, jestli vám vznikla nějaká škoda, tak ji zaplatím, nebo …“
„Ne, to nestojí za řeč,“ vyhrknul, „nedáte si kafe? No, já ho vlastně nemám. Tak čaj? Zelený?“
„Zelený já ráda,“ usmála se přívětivě.
Neobratně připravoval čaj, po očku ji pozoroval. Rozhlížela se po chatě. Měla tmavé oči, kolem nich první vějířky vrásek. Nevěděl, co říci, o takovém okamžiku snil a teď, když byl tady, nezmohl se na nic.
„Píšete další pohádku?“ nadhodil.
Pátravě na něj mrkla, zda si z ní nestřílí, ale on měl oči sklopené ke konvici.
„Píšu, ano,“ odmlčela se, „a koukám, že vy pohádky čtete …,“ ukázala na knížku s vílou na obálce.
„Koupil jsem ji pro vnučku, ale než jsem ji předal, slečna už čte něco jiného. Tak mi tu kniha zůstala.“
Mlčeli, pili čaj. Neuměl mluvit se ženami, představoval si, jako by stál před přejezdem: stažené závory, zatímco mlčel, pozoroval ujíždějící vagóny. Byl to nekonečný náklaďák ...
„Děkuju za čaj,“ přerušila ona ticho.
„Nemohl bych si tu pohádku přečíst,“ řekl tiše, že sám sotva slyšel svá slova.
„Hm, já … ne, to by vás nebavilo, snad jindy,“ usmála se rozpačitě a spěšně couvla ke dveřím. Nezdržoval ji.

Když pak za dva týdny odjeli, bylo mu nekonečně smutno. Občas se přistihl, jak hledí s nadějí k růžovému keři, samozřejmě zbytečně. Posbíral svá pošetilá přání a uklidil je do almary s památečními hrníčky. Opět si zvykl na svou samotu, zase mu začal vadit dětský křik a povyk, ozývající se z ostatních zahrádek. Vrátil se ke svým procházkám, zahradničení a pozorování vlaků.
Ke konci prázdnin zastavilo nedaleko plotu auto, vyhrnula se dvojice raubířů a vzala zahrádku útokem. Zrovna se vracel z lesa, nemohl tomu uvěřit a očima hledal její tvář. Vystoupila z vozu jako poslední, muž jí podpíral, ale ona se snaživě usmívala a odmítla podanou ruku. Byla nemocná, to poznal. Všiml si, jak při chůzi hledá oporu pro ruce, jak ji překvapí každý hlasitý zvuk.
I přes nastupující chlad podzimu sedávala v blízkosti růžového keře, notýsek v ruce. Někdy psala, častěji jen tak odpočívala se zavřenýma očima. Snila?
Za těch pár srpnových dní si utvořil nový ranní rituál. Brzy vstal a s ranním čajem se utíkal do kůlny, co jí používal jako dílnu. Práce se dřevem ho naplňovala klidem a radostí. Vůně hoblin mu připomínala dětství. A hlavně, z okénka v kůlně mohl nerušeně vyčkávat a hledět směrem k lavičce vedle plotu z růží. Bylo mu to hloupé, takhle ji sledovat, ale nemohl si pomoct. Jak bylo dříve složité náhodně s ní promluvit, nyní mu lítost přímo zamkla ústa. Když hrozilo, že mladou ženu na pochůzkách po blízkém okolí potká, raději se jí vyhnul. Soucit ho opanoval silněji než stud.

Jednoho dne se odjel její muž se syny autem podívat na fotbalový zápas do nedaleké vsi. Zahlédl ženu na „jejím“ místě, čelo zkrabacené přemýšlením, zapisovala rychlá slova do sešitku. Vzhlédla a zachytila jeho pohled. Dodal si odvahy a přešel k plotu.
„Dobrý den, rád vás vidím …“ Nelhal.
„Koukala jsem, jaké máte krásné růže,“ usmála se.
Nelenil a hbitě si došel pro nůž a tři nejhezčí hrdé květy uřízl. Měl radost, že našel důvod, jak jí něco darovat. Děkovala překvapeně. Při předávání květin přes plot se letmo dotkl její ruky. Šátek na hlavě se jí lehce svezl a vykoukly kratinké bledé vlasy, spíše chmýří. Na vteřinu zavřela oči a levou rukou si stáhla šátek z hlavy.
„Bílé … nová móda,“ ušklíbla se ironicky.
„Jste pěkná i tak,“ pronesl přesvědčivě. Pak se zalekl své výřečnosti. Ale vypadalo to, že ženu potěšil.
„Pořád bych si rád přečetl vaše pohádky.“
„Ani psaní mi už teď moc nejde,“ povzdychla si, „mé literární pokusy pohřbí se mnou.“ Znělo to řečnicky, ale obával se, že to ona myslí vážně.
„To by byla škoda. Pohádek není nikdy dost. Nejsem v této literatuře příliš zběhlý, ale řekl bych, že by to chtělo nějakou inovaci. Přece jen, doba Erbena a Andersena je dávno pryč.“ Sám sebe překvapil dlouhým proslovem. Odpovědí mu byl jen drobný smích.
„Podívejte!“ vykřikla. Nad hlavou jim letěly labutě.
„Ti ptáci se mají, že? Všechno vidí z nadhledu,“ pravil s hlavou zvrácenou k obloze.
„Umřu, víte?“ zeptala se bez výrazu, oči napřené na svobodné letce mizící za obzorem.
Polkl zděšením, na vteřinu doufal, že se přeslechl. Její slova ostře kontrastovala s pohodou srpnového letního odpoledne.
„Každý jednou …“ chtěl odpovědět, ale zasekl se mu hlas.
„A pak se stanu ptákem a všemu uletím,“ dodala. Její zdánlivou vyrovnanost zrazovaly slzy na tváři. Nastavovala ji posledním letošním paprskům slunce, jako by k ní ty slané stopy vůbec nepatřily.
„Pak byste měla ty pohádky vydat, uveřejnit, aby …“
„Aby mě přežily?“
„Aby přinesly tolik radosti jako vy sama.“
„Já? Komu? Svým synům, které záhy opustím? Já nosím jen smutek.“
„Mrzí mě to …“ řekl přerývavě. Docházela mu slova. Zato mu rostl knedlík v krku, za chvíli se snad rozbrečí, pomyslel si. Skoro litoval, že se do toho rozhovoru pouštěl.

Zvuk přijíždějící fabie takřka přivítal. Rozloučil se s ní předstíraným úsměvem. Ona se neusmála.
Druhého dne odjeli. Už nikdy ji nespatřil.
Při jedné z cest do města potkal potom v supermarketu jejího manžela. Prý zemřela ve spánku.

                                                                                               xxx

Ranní osobák v šest vyvolal staccato zvučných tónů, holub poskočil a překvapen hleděl na své nové bydliště. Jal se poskakovat, levé křídlo tlouklo nemohoucně o podlahu, ale pták se nevzdával.
Probudil se časně, jako vždy, za okny se mlha ještě nehodlala vzdát své vlády nad krajem. Celé dopoledne strávil štípáním dříví. Fyzickou prací doufal zahnat smutek a beznaděj. Sekera byla čím dál tím těžší, polena neposlušně odskakovala. Jsem k ničemu, vztekal se. Proč jsem radši neumřel já? Kde je na tom světě nějaká spravedlnost?

Otevřenými dveřmi chaty vyhlížel holub ven. Jako by se rozmýšlel, zda zvolit svobodu místo plné misky jídla. Po podlaze místnosti vánek proháněl několik opuštěných pírek. Po chvíli se ochmýřené stopy rozletí do všech koutů pokoje. A stanou se z nich památky na minulost.
Po obloze přeletělo hejno vlaštovek, holoubek si dodal odvahy a vykročil. Pár neobratných pokusů, ale nakonec se mu podařilo vzlétnout. Mával urputně křídly, krátký let jej přenesl přes nejbližší plot a na krajní zahradě přistál v trávě.
Pozoroval ptáka se směsí radosti a obav. Když zahlédl jeho neveselé přistání, pokrčil rameny, rozhlédl se a na svůj věk poměrně mrštně přelezl plot.
Šípky růžového keře pohladil očima, rukou přejel po opěradle chatrné dřevěné lavičky. Zkusmo se posadil. Tady sedávala.
Pohled mu sklouzl na zem k holubovi, opatrně jej vzal do dlaně. Zvíře se k němu bez protestů přimklo. Tam, kde na trávě ulpělo pár peříček, trčel z hlíny kus igelitu. Okamžitě se pro něj shýbl. Nepořádek na tak pietním místě, to se nepatřilo. Tahal a tahal, s pytlíkem vydoloval zabalený sešit. Skoro mu srdce poskočilo. Se slzami v očích a holubem pod paždí se plot přelézal mnohem hůře.
„Tak, maličký, dnes ještě zůstaneš se mnou. Přečtu ti pohádku.“



Poznámky k tomuto příspěvku
Věza (Občasný) - 7.8.2009 > oslovilo
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
0 (1) 2 3 4 6 7 9 10
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter