Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 26.11.
Artur
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Tér
Autor: Sumec55 (Občasný) - publikováno 10.8.2009 (19:17:54)

Tér

 

Svět skončil a na Zemi přežil jen jediný člověk. Byl sám a poslední a s vědomím, že na jeho bedrech nyní leží zodpovědnost za celý odkaz lidské rasy, začal spřádat vskutku velkolepé plány: chtěl v troskách zdevastovaných měst posbírat všechny zbylé střípky lidského umění, poskládat z nich mozaiku, průřez lidského bytí, a tu pak vyslat do vesmíru jako vzkaz pro mimozemské civilizace; chtěl prozkoumat všechny zničené laboratoře, obživit zázraky lidské vědy a nakonec naklonovat člověka a rozmnožit jeho plémě; chtěl složit epitaf za starý svět, největší mistrovské dílo, které vylíčí, co všechno bylo ztraceno, a chtěl jím popsat všechny kontinenty a vyschlá moře opuštěné planety.

Jenže místo toho, aby naplňoval své smělé ideje, vězel po kolena v téru. Dva metry od něj se výsměšně tyčila křiklavě žlutá cedule s nápisem: „Pozor! Čerstvý asfalt!“ a ta tři slova mu i přesto, že se je snažil všemožnými způsoby ignorovat, neustále připomínala, jaký je idiot. Den po konci světa už ho zkrátka ani ve snu nenapadlo, že by ještě vůbec cokoliv mohlo být čerstvé. Důvěřivě vykročil kupředu… a ta černá hmota ho spolkla.

První věcí, o kterou se pokusil, bylo posadit se a promyslet si další postup. Jenže jeho kolenní klouby už v téru zcela zatuhly a odmítaly se ohnout. Musel tam tedy stát jako strašák, v hlavě suchou slámu. Další věcí, o kterou se pokusil, bylo zapudit sprostými nadávkami a divokými skřeky planoucí slunce, jenže ani tentokrát se nesetkal s úspěchem. Rozplakal se a jak sluneční žár sílil, začalo plakat celé jeho tělo. Brzy přestalo. Poslední člověk byl vyschlý jako přejetá žába. Třetí věcí, o kterou se pokusil, bylo vytrhnout onu prokletou ceduli, zmocnit se jí a sám se jí umlátit.

Nedosáhl na ni.

 

Asi po týdnu poprvé spatřil svou obnaženou kost. Z předloktí mu odpadl kus ztrouchnivělé svaloviny a odhalil ošklivou šedivou věc, která byla jeho kostí. Zaťukal na ni ukazováčkem druhé ruky a zkoumal, jak je necitlivá. Tento zážitek jím silně otřásl, až nyní se plně podivil nad tím, že zatím není mrtvý. Po dlouhém přemýšlení došel k závěru, že poslední člověk na planetě má asi zkrátka jistá privilegia. Třeba privilegium nekonečných sisyfovských muk.

V tu dobu se také poprvé změnil nápis na ceduli. Nyní tam stálo: „Samota je hezká věc, žije-li člověk sám se sebou v míru a má-li co dělat.“ Poslednímu muži nezbývalo, než s tímto tvrzením souhlasit, ačkoliv on sám vnitřně smířený rozhodně nebyl.

O dva dny později podlehla zkáze vaziva, která mu zpevňovala ramenní klouby. Jeho paže byly náhle volné, a tak stál a máchal jimi kolem sebe jako blázen. Bylo to vítané zpestření. Inspirován touto zkušeností, začal ve své hlavě spřádat první verše svého velkého epitafu - epitafu ztraceného světa, epitafu lidstva, epitafu logiky, epitafu jedné nešťastné a trpící bytosti, která je právě po kolena zatuhlá v asfaltu:

 

Jsem apoštol, co ohlašuje novou éru -

         ¨                    …stojící mrtvola, zapuštěná v téru.

 

Jednou se zahleděl na obzor a představoval si, jaké by to bylo, kdyby náhle mezi troskami zbídačelých budov uviděl kráčet jiného člověka. Jak by se asi zachoval? Jak by neznámého (neznámou) oslovil? Dokázal by ho ten druhý člověk osvobodit?

Zasněně zíral do dáli, zatímco jeho tělo se pomalu drolilo jako kus okoralého chleba.

Po delší úvaze zjistil, že si vlastně vůbec není jistý, zda se mu ta představa líbí nebo ne. Byl přece Poslední Žijící Člověk a takto by o svůj titul rázem přišel. Jak tuto myšlenku rozvíjel, nakonec shledal, že mu status quo docela vyhovuje.

„Jsi největší básník na světě,“ řekla mu pochlebnicky cedule a jemu nezbývalo, než souhlasit.

„Jsi největší filozof na světě,“ pokračoval výčet a poslední člověk se usmíval.

„Jsi největší hrdina na světě,“  a poslední člověk požitkářsky zamručel.

„Jsi největší kosmonaut na světě,“ a i nyní to byla pravda.  

Pak se však najednou ozval zvuk, jako když praskne pouťový balónek, a z břišní dutiny mu vytekly orgány. Vyděsil se. Kdyby býval tušil, jaké odporné medúzovité vaky přechovává ve svých útrobách, už dávno by to zabalil - nehledě na to, jaká obrovská ztráta pro svět by to byla.

 

Krajina se pomalu začínala měnit ve vyprahlou step. Rozpadlé budovy zmizely pod porostem bledé trávy a vzadu, na horizontu, se objevily veliké siluety deštníkových stromů. Z planety se stával horký brambor, sem a tam převalovaný sluneční soustavou.

Poslední člověk mezitím konečně završil svůj veliký epitaf a měl pocit, že o to velkolepé závěrečné dvojverší se zkrátka musí podělit s celým světem.

„Všude je tu tér, není to fér!“ zakřičel procítěně a pak mu vypadl jazyk z úst. Chvíli vytřeštěně zíral, jak se ten kousek jeho těla nezúčastněně válí po ztuhlém asfaltu, ale potom pokrčil rameny. Se stoupající teplotou zřejmě roztály i zbytky jeho hořkosti. Poslední člověk pozvolna podlehl smířlivé apatii.

Poslední věc, kterou mu vzali, byla noc. Pohled na hvězdné nebe představoval jednu z posledních radostí, která ho ještě neomrzela. Jenže na obloze teď vytrvale zářilo druhé slunce, kometa, spasitel, který ukončuje trápení umírajícímu stvoření. Kometin žhavý ocas zvolna vařil Zemi ve vlastní šťávě a chystal se jí dát ránu z milosti…

 

„Z mých mostů zbyly jen ohořelé zbytky.“ Tak znělo poslední moudro, které cedule sdělila poslednímu člověku. Jeho atrofované myšlenky je však už nedokázaly zpracovat. Asfalt se začal tavit, stalo se z něj odporné a mazlavé bláto. Poslední člověk z něj zformoval kouli a tu pak mrštil po ceduli. V tom aktu nebyl žádný vztek, zkrátka se nudil. Nápis, který teď matně prosvítal pod černou skvrnou („Pozor! Čerstvý asfalt!“) už mu nic neříkal.

Příští den jezírko dosáhlo bodu varu. Z hloubky vystupovaly veliké bubliny a když pak na hladině pukaly, znělo to jako kanonáda praskajících puchýřů. Poslední člověk se pomalými, těžkými kroky vydal k okraji térové tůně. Nebyl už schopen cítit ani radost či zadostiučinění, přijal svou nově nabytou svobodu se zcela lhostejným výrazem. Při cestě térem mu upadlo jedno chodidlo, takže když se konečně vyhrabal ven, klopýtl a skácel se na vyprahlou zem.

Pak otočil svou hlavu o sto osmdesát stupňů (krk nekladl žádné překážky) a stal se svědkem monstrózního divadla. Z vroucího asfaltu se začali vynořovat tvorové, které černá hmota pohltila před dávnými věky a sdíleli tak osud posledního člověka. Obrovskou kostru srstnatého nosorožce, z níž stále ještě trčely groteskní, dehtem spečené chuchvalce ryšavé srsti, následovali v téru pohřbení ptérodaktylové. Pomalého Amphicynodona následoval polorozpadlý Deinonychosaurus. Malátní a polámaní tvorové vytvořili zástup a poslední člověk se do něj kulhavým krokem zařadil. A teprve když se celá tato nestvůrná sbírka dala do pochodu, mozek posledního člověka konečně vystřízlivěl. A pochopil.

Pochopil, že stejně jako ti ostatní, i on je příslušníkem vymřelého rodu. Že stejně jako mohutní pravěcí ještěři i lidstvo už existuje jen jako hromádka mrtvých fosilií. Ničím se od nich neliší.

 

Shromáždili se na nedaleké vyvýšenině a posadili se na zem. Přišli dát poslední sbohem své umírající planetě, kolébce, v jejíž bahnitých peřinách se kdysi dávno spojily první molekuly DNA. Kometa, její zhoubce, už zabírala skoro celou oblohu. Poslední člověk naslouchal křečovitému tichu a skákal pohledem z jedné předpotopní obludy na druhou. Neklidně si okusoval nehty, posléze jednotlivé články prstů. Prázdné pohledy a neohrabané ekvivalenty tureckého sedu jeho mrtvých přátel mu chtě nechtě připomínaly schůzi anonymních alkoholiků.

Nakonec to poslední člověk nevydržel a zvedl se. Vytrhl si jedno žebro a začal do prachu čmárat první verše svého epitafu. „Jde hlavně o princip,“ pronesl s pompou a bylo mu proto úplně jedno, že slova jsou zcela nečitelná. Věnoval svou báseň lidstvu, tedy sobě, Poslednímu Člověku Na Světě.

Byl zhruba v polovině, u jednoho obzvláště duchaplného verše, když vtom se jeho společníci začali neklidně ošívat. Chřestili svými naddimenzovanými krčními obratli a omšelými krunýři a bázlivě pozorovali přibližující se ohnivý kotouč. Poslední člověk si smutně povzdychl. „Je to v hajzlu,“ řekl v předtuše zlého konce a s pocitem marnosti zahodil žebro. Schoulil se do klubíčka a zavřel oči  - a když je pak naposledy otevřel, byla tam taková tma, až se lekl, že je všude kolem znovu asfalt.



Poznámky k tomuto příspěvku
Lamarski (Občasný) - 12.8.2009 > Musím říct, že se mi to líbilo. Je to docela originální, někdo by řekl až filozofické, ale v každém případě text nenudil. To beru jako zcela zásadní:)
<reagovat 
LeeRicope (Občasný) - 14.8.2009 > Pěkné, pošmákl jsem si.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter