V táboře nepřátel došlo ke změnám, nenadále vyčerpáním zemřel král Sorge daleko od domova. Těsné spojenectví jeho dcery s vládcem severní země dostalo trhliny. Díky bohu za vědomosti strážkyň, byly pro mne nepostradatelné!
Doba rozhodujícího střetu se blížila. Když cizí vojska byla od našeho ležení vzdálena dva dny cesty, nastaly poslední přípravy. Rozmístění bojovníků v soutěskách hor předal jsem na starost Dartasovi. Oni budou naší hlavní zbraní. Já a nevelká skupina mých věrných připravíme léčku. Na planině v úbočí hor staneme se snadným terčem pro nenávistí rozvášněné Norsetovi muže. Bude naší povinností vydržet první útok, dokud všichni nepřátelé nepřejdou horský hřeben. Přesvědčil jsem strážkyni, že bez mé přítomnosti nemá naše past význam. Jsem si vědom nebezpečí, samozřejmě.

„Slyšela jsem něco nesmyslného o tom, co chystáš na tvé nepřátele,“ řekla mi jednoho večera Ethis zamyšleně.
„Ano? Nedopřávej sluchu hloupým řečem, krásná cizinko.“
„Prý hodláš ze sebe udělat volavku. Je to pravda?“
„Nerozumím ti, volavkou u nás nazýváme druh ptáka.“
„Mairone!“ vykřikla hněvivě, „ty víš, co tím myslím! Uskutečníš přesně to, k čemu jsi tenkrát využil horaly.“
„Ethis, nebudu s tebou probírat strategii boje, stačí, že mi do všeho drze mluví kdejaký vesničan! Způsob boje je mé rozhodnutí a ty nepochybuj, že správné jest!“
„Já jen pochybuji, že tě do třetice …“ Hlas se jí kdoví proč zlomil a ona vyběhla z domu.
Vím dobře, co chtěla mi tím říci, ale nesmím se v tyto důležité chvíle nechat ničím rozptylovat, natož city.
Zítra nadejde ten den. Vypukly poslední přípravy, vysloveny byly poslední pokyny. Snášela se bezhvězdná noc. Jistě v našem táboře nenajde mnoho spáčů. Ethis, s opuchlýma očima sedící vzdorovitě před domem, musel jsem dovnitř donést v náručí.
„Zahřej mne, prosím,“ žádal jsem ji pokorně.
A ona zbavila mne všech mých strachů a nejistot ze selhání pouhým svým dotekem. Kéž by tato noc neskončila, kéž by rozpustily se hranice mezi našimi světy, kéž bychom takto, ve společném rytmu srdcí, zůstali navěky.          

Celé dva týdny připadala jsem si jako manželka. Stejný úděl tady jako u nás. Připravovala jsem jídlo, které stydlo, neboť „pán tvorstva“ měl důležitější poslání, než přijít ke stolu včas. V průběhu dne jsem jej téměř neviděla, musel přece cvičit a připravovat vojáky. A večer? Místo něhy jsem poslouchala, kdo mu zase odporoval a koho musel přesvědčovat o své zjevné pravdě. A na důkaz „lásky“ složil mi ten veledůležitý král hlavu do klína a usnul dříve, než jsem mu stihla říci, co mám na srdci.
Prima dni…
Neustále do okolí vesnice horalů proudily skupiny cizích mužů, pěšky i na koních. Přestože za některými následovaly povozy s nákladem, zásoby jídla se tenčily. Jak ovšem poznamenal Tavelon, důležité je nasytit všechny před rozhodujícím střetem, pak prý už možná nebude koho. S řadou místních žen jsem pomáhala vařit, nakrmit jezdce i koně, nosit tolik potřebnou vodu z říčky.
Společné přebývání lidí z rozdílných poměrů vyvolávalo časté třenice, ale s blížícím se dnem D vše zastínily obavy z rozhodující bitvy. Obava a odvaha, taková podobná slova…
Rodiny vesničanů se stěhovaly pod ochranu horských skalisek, Dartas v bludišti skal rozmísťoval vojáky. Osada se vyprazdňovala.

Proč tu tedy Mairon zůstává? Něco jsem zaslechla, ale přišlo mi hloupý věřit cizím drbům, tak jsem se zeptala přímo „u zdroje“. Zbláznil se! Nerozumím strategii bojů či válek, ale poznám, když ze sebe někdo dělá zbytečně hrdinu. Možná to vidím sobecky, ale to nemohl jeho úlohu zastat jiný velitel?
Už jsem byla z toho všeho stresu vynervovaná a unavená. Neměla jsem sil ani na hádku. Kdyby mě toho večera uraženou a nešťastnou do srubu nedonesl sám, seděla bych tam dodnes.

„Poslední hlídka odjíždí za Dartasem za svítání, pojedeš s nimi, jsou o tom již spraveni,“ jen tak mi oznámil mezi řečí, mezi polibky.
Co jsem měla odpovědět? Že zůstanu s ním? Chtěla bych, ale to by mi strach nedovolil, a taky je jasné, že bych jen překážela. Moci tak být neviditelná! Stát po jeho boku bez nebezpečí, že mě někdo zapíchne. Bála bych se stejně, ale ta nejistota, až budu v náručí Ledové hory čekat na výsledek té malé bojůvky, ta bude strašná.
Ale, toužím snad hledět na to, jak on sám zabíjí jiné? Jak působí ruce, které mě hladí, nevýslovnou bolest jinému? To rozhodně ne.

„Jistě jsi nečekala, jak složité časy zde uhlídáš. Vpadla´s zrovna do té nejhorší doby. Ať už zítřek přinese cokoli, tvůj buk bude dál stát na svém místě. Nebudeš-li jednat zbrkle, zajisté najdeš možnost, jak k němu dojít a vrátit se, kam toužíš.“
„Přestaň, kašlu teď na ten strom! Mám strach ze zítřka, mám strach o tebe!“
„Vše dopadne dobře,“ konejšil mě, „jednou budeš svým dětem vyprávět dávný příběh o dobrodružné cestě jedné odvážné dívky…“
„Všechny její zážitky však nejsou určené pro cizí uši,“ přerušila jsem jej tiše.
„To ne, hlavně ty, ve kterých nelichotivě vystupuje jeden bezejmenný válečník,“ ušklíbl se hlavní hrdina.
„Nebudou mi věřit,“ pomyslela jsem si nahlas, leda, že bych na základě mých prožitků vymyslela počítačovou hru.
„A možná budou tu dívku obdivovat a budou si představovat, jak jí bylo, co zažila.“
„Ale jen ve své fantazii, neboť buk bude spálen, trny zničeny, cesta zapomenuta.“
„Přesně tak,“ souhlasil.
„A co bude ona dívka vyprávět sama sobě?“
Rozhovor se začal dostávat na tenký led. Hrozilo, že se propadnu, probořím, utopím. V slzách.
„Zapomene ničemných vzpomínek a z těch vlídných stane se sen. Jestli se tedy nějaké příjemné najdou…“ řekl nevesele a přejel prsty po mých jizvách na hrudi.
„Mairone, na co budeš vzpomínat ty? Až si oddychneš, že jsem pryč, až spálíš ten buk a ve svých komnatách zase nastolíš obvyklý nepořádek?“
„Na ten dar, jehož se mi dostalo.“
Chtěla jsem se zeptat, jak to myslí, ale bála jsem se, že bych tím narušila krásu té chvíle. Tak se to nedozvím.

Od té chvíle až po mé nasednutí na koně a poslední ohlédnutí jsme již nepromluvili. Cestou do skal mi mí spolujezdci ukázali průsmyk, kudy očekávají příchod Norsetových vojsk. Prý právě odsud jejich hordy často napadaly horaly. Úzká cesta v sobě skrývala jisté nebezpečí, neboť seveřané museli jít po malých skupinkách. Ale zase, když by ti vepředu zaznamenali jakékoli ohrožení, mohly přední voje zbylé vojáky účinně varovat. Maironovou jedinou nadějí bude bezesporu moment překvapení.
Svítání přicházelo pomalu, mlha se převalovala po kopcích jako by se bála otevřít scénu pro nadcházející chvíle. Ticho zaplavilo krajinu, bylo slyšet jen vlastní dech.
Posuňky mne jeden z horalů poslal dozadu, do oddílu shromážděného kolem strážkyně a Tavelona. Fajn, pomyslela jsem si, s nimi se budu cítit aspoň trošku v pohodě.
 
Vystupujíc z mlhy jako přízraky, vynořovali se na sledované stezce vojáci severu v stříbrné zbroji. Postupovali v přízračném tichu, zvonila jen udidla o zuby koní a podkovy o křemeny na cestě.  Ani jsem nedutala, zajatá v nastalém okamžiku nejistoty jako všichni ostatní. Sledovali jsme nepřátele z povzdálí, jak obezřetně míří směrem k vesnici, kde tušili úkryt krále. Sruby se zdály nekonečně daleko, stěží jsem rozeznávala postavy kolem nich. Dívala jsem se na ně upřeně, jako bych je tím chtěla ochránit. To snad ne! Oni nemají zbroj! Aby oklamali nepřítele? Ach bože.