To ticho
slovo nevyřčené
a naše žízně a hlady
tak odlišné
se tisklo k zemi
dusivě
až zem zasténala
zapraskala
a v tom tektonickém třeštění
vznikaly nové kopce
a nové prohlubně
a nové ostrovy
nová moře
nové tůně poznání
a země zívla
a z tlamy vyšel
první člověk z rána
první zrozené lidské tělo
první tělo, které se chvělo.
A rozespalý člověk nahlas zívl.
A kdosi ze sna slastně zakňučel.
Ach bože, znova a zas
procházet tímhle blázněním
a krev jak koňské spřežení
žene se dál a dál
dávaná lásce v plen
V tom čase svítání
do světa zrozeného právě
přicházím s kůží na buben.
Já, Eva,
druhý člověk z rána.
|