Do prostoru mezi světy,
do odpalku cigarety.
tiskneme poslední větu.
Větu,co roznáší se dál.
Nekončící větu,co pluje ozvěnou dál
do skulin strmých skal,
do proudů moře,
co epitaf uvěznil oceán.
A roztřásla se jí kolena.
Cítila,že už nemůže svou vůlí pohnout
končetinama.
Ta vůle se propadala za bezbolestného
nevědomí níž a níž
a odplula i poslední víra v kousek sebe
její vědomí se propadlo hluboko dovnitř
a pomalu mizí dál.....
Na lavičce na náměstí,vedle stařenky
krmící holuby,
pozorují její oči davy proudících lidí,
jsou jako hmyz,
...stejní..
...a slepí...
Ach...jak je to dlouho...
co chtěla lidem otevřít oči?
A od té chvíle,
je před nimi nadobro zavřela.
Ne,již není čas na otázky.
A bezvládná mysl vede nohy vpřed,
ty nohy,
jež nechtějí už znát žádnou odpověd.
A cesta ke kolejím je dnes zblácená,
od včerejšího deště.
Uschne až zítra ...snad.
A zítra,přijde první zimní den,
jen co skončí ten dnešní poslední.
Poslední den podzimu,co snesl mlhu na
koleje.
Co studí jak led a přitom pálí v srdci.
Hlava k nebi otočená
a v očích velký šedý mrak.
Mrak, co oči pohltil,
jako voda otrávená,
jež rybky v studánce zhubila.
Krákot zobáků a šum tisíců křidýlek,
co kaluží proplují.
Odrazy černých vran.
Odrazy svobody..
..čekání
bez života.
Odrazy smíření....
…...............
…...............
…..
a zvedá se mlha,
co říká,
že je čas,
zavřít oči naposled.
Že je čas,
pro poslední nádech.
A srdce najednou zalije hřejivý pocit.
v uších se rozezní hudba ptačích
křidýlek
a šum posledního lístku
co snáší se k zemi.
Třikrát se prodere
zvuk blížící se lokomotivy.
a s
posledním odbytím zvonu na veži kostela,
ozve se krákání havranů,
co odnáší mezi křídly,
poslední Sbohem.
do prostoru mezi
světy............
|