|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
PRVNÍ ČÁST
I
Stále více nabývám dojmu, že se lidem žijícím okolo sebe nedokážu zavděčit. Už od malička slýchávám větu, která praví „Nikomu se nezavděčíš“, ale já pokaždé oponuji ve stylu „Co není, může být.“ A teď si mohu vybrat, zda bojovat proti tomuto nešvaru celé naší společnosti, anebo se alespoň pokusit dokázat, že slova jako vděk nebo soucit nebyla vytvořena zbytečně. Proč bychom je jinak asi tvořili? Pro mé příbuzné jsem necitlivým hulvátem, který se snaží zapomenout na to, co bylo, dosti svéráznými a velmi často také nemístnými způsoby. Jak bych mohl ale zapomenout jinak? Pak jsem si kladl otázku, jak na můj život zareagují kamarádi, přátelé a lidé, s nimiž přicházím do styku čistě sporadicky. Samozřejmě i ti mi říkali, že vše řeším zle, jenomže v tomhle případě zase v tom smyslu, že si to moc beru. Na jedné straně na mne tedy rázně zaútočil silný metr spojený s velkými nároky na mé chování, které má být přeci tak spořádané. I po tom všem? Teď tedy skutečně váhám. Potom se mi však zjevili jedinci, s nimiž jsem pravidelně v kontaktu. Jejich hlasy zněly jasně. „Nesmíš si to tak brát.“ Krucinál, copak je tohle za větu? Co to vlastně znamená nebrat si to tak? Dennodenně sedávám ve svém proutěném křesílku, které zdobí můj skromný příbytek, a kouřím jednu cigaretu za druhou a přemítám nad slovy a větami mého okolí. „Neber si to tak, neber si to tak…“ Nevidím smysl v nějakém přebytečném zahalování pravé skutečnosti. Mnozí mají potřebu vidět svět růžově a naivně, jiní zase černě a možná až příliš pesimisticky. Jenže já vnímám své nazírání jako čistě zdravé a správné, byť se to tak mnohým asi nezdá. Ale co je mi do druhých? Bude to už osm měsíců, co Olga zemřela. Olga byla mou ženou. Přesně jeden rok nám bylo dovoleno spolu žít. Potom všechno skončilo. Dodnes mi v hlavě zůstaly pouhé střípky oněch událostí. Báječná večeře, úžasné pití, zasmušilé pohledy, krásná tvář Olgy, její ruka, při jejímž doteku jsem cítil proudění horké krve. Nikdy jsem nevěřil řečem o jednom tělu a jedné duši ve vztahu dvou lidí, ale mám vážně dojem, že jsme si tehdy tak připadali. Ten taxík pro nás přijel… Ne, do dneška si přesně nevzpomenu, kolik mohlo být hodin. Snad půlnoc, snad jedna, snad víc? Ví to možná jen ten nahoře. Ne, ten nahoře také neví nic, protože jsem ateista. Pak auto dorazilo a my nasedli. Zdravil jsem taxikáře mohutnou úklonou, což jsem dělával vždycky, když mi dobré víno trochu zaneřádilo mozek. Olga se mně tehdy smála a tomu chlápkovi se za mne trochu omlouvala. Vím, že jsem jí řekl: „Peníze stejně dostane, tak co.“
Pak už si to šinul směrem k naší čtvrti. Byla nádherná červnová noc. Na obloze by se mráčku nedopátral ani největší šťoural na světě, po nějakém nepříjemném fičivém větru ani památky a klid, jenž svou tichostí nenarušoval noční rozjímání, zvolna dotvářel venkovní nádech. Neustále jsme se drželi s Olgou za ruku. Řidič taxíku pravil: „Je nádherná noc.“ Myslím, že nám oběma došlo, že tohle věděli přece všichni. Ale každý taxikář se rád baví i o té nejevidentnější věci, takže jsem jeho slova mlčky akceptoval a pokud si alespoň trochu vybavuji něco z těch momentů, tuším, že jsem taktéž přikývl. Poté na okamžik mlčel a já se cítil nejlépe v Olžině stisknutí. Už jsem říkal, že ta noc byla vpravdě krásná. Proto nemohu pochopit události, které následovaly později. Byli jsme ještě nějakou dobu zticha, když najednou se odkudsi z levého oblouku silnice vynořil pár oslnivých světel, který se proměnil ve spojnici zářivých bodů, a můj zrak prudce probodl. Pak jsem ještě spatřil taxikáře, kterak se snaží rychlými pohyby ovládnout své vozidlo. Kdyby mi v tu chvíli mozek fungoval, záhy by mi došlo, že nemáme šanci, že je všem dnům konec. Jenomže já věřil, do poslední chvíle jsem doufal… V co jsem vlastně doufal? Ne, bylo samozřejmě příliš, příliš pozdě. Už nevím, jaká věc byla tou úplně první, jíž jsem spatřil po té nekonečné černé temnotě. Byl bych blázen, kdybych si na tohle vzpomněl. Vidím pouze změť hadiček, za níž se rýsuje něco jako okno – ano, bylo to skutečně okno, tím jsem si jist – potom ještě bílé pozadí, ale velmi rozmazané. Je až neuvěřitelné, jakými barvami může hrát bílé pozadí, pokud jej vidíte neurčitě a mazlavě. Zrakový klam s mozkem i fantazií si nadále notují svou prapodivnou písničku. Trvalo pár hodin, než jsem zjistil, kde se doopravdy nacházím. Sestra mi pak řekla, že jsem se vzbudil po dvou dnech. Dva dny, jak absurdní. Pociťuji, že je pro mne každý, byť i jen nepatrňoučký pohyb velmi namáhavý. Ústa neměla sílu cokoli promluvit, pouze rty se lehounce chvěly, jako by ony samy chtěly cokoli říct, avšak bylo to beznadějné. Neměly prostě šanci. Tělo nemělo šanci, já neměl šanci, svět neměl šanci. Uběhl mně neznámý časový úsek a začal jsem vnímat a hlavně rozlišovat okolní zvuky. Hučení v hlavě, které předtím nedokázalo opustit útroby mé lebky, najednou ustalo. Odpádilo kamsi do daleka. Pootočil jsem hlavu a zjistil, že to venku vypadá na slunečné ráno. Nejprve jsem nabyl dojmu vracejícího se hukotu, avšak záhy mi bleskla hlavou myšlenka, že tím „hučením“ bude zřejmě ptačí zpěv. Mihlo se přede mnou několik čar modrobílých barev, myslím. Pak jsem zaslechl ženský hlas. „Dobrý den, pane Málku. Máme krásné ráno.“ Ano, já mám skutečně všechno krásné. Krásnou noc, po které si nic nepamatuji, ani to, jak jsem se sem dostal, a teď tu máme i krásné ráno! Není to nádherné?
Mýma ušima projel zvuk otevření okna. Do pokoje, jehož velikost jsem si ještě nedovedl dosti dobře uvědomit, vtrhl závan čerstvého vzduchu. Z letmých pohledů směrem dopředu jsem odtušil, že je tu se mnou ještě sestřička. „Teď zkuste ještě spát,“ zaznělo ke mně. Pak dveře někde tam na pravé straně bouchly. Chtěl jsem se pootočit k nim, abych si vše lépe uvědomil, ale nešlo to. Přišlo mi, jako bych byl zablokovaný určitou tíhou, která mi nedovolí sebemenší pohyb, a když už, tak za cenu značně nepřiměřené námahy. Nechal jsem tedy toho a konečně usnul. Ležím u moře na vyhřáté písčité pláži. Zářivý sluneční kotouč pere svými paprsky do mých rozpálených zad. Hledím do dálky, již představuje nekonečně rozlehlá oceánská hladina, po které se pohybují jednotlivé předměty sem a tam. Zbystřím zrak a poznávám hloučky vřískajících dětí, jež na sebe cákají vodu a miniaturní kapičky létají do výšek. Za nimi se utváří blankytně modrá pláň, v níž tu a tam houpavými pohyby nezkrotně tancují bójky. Podívám se ještě o kousíček dál a vidím neustálé hemžení plachetnic, jako by jich přibývalo stále a stále víc. Převaluji se na záda, zavírám oči a vychutnávám sluneční divadlo. Když už mám pocit, že ze mne bude výtečná lidská pečínka, pomalu vstávám a běžím k vodě. Je to nekonečný běh. Touha skočit do rozbouřených vln a ochladit se. Hezky nám Pánbůh vyvážil tenhle svět. Můžeme si vybrat, kdy přijde na řadu chlad a kdy teplo. Nikdo nám do ničeho nemluví. Naposledy se odrážím od písku a mizím v modré šumivé záplavě. Proudy si se mnou pohrávají, asi mne nechtějí pustit k hladině, nechtějí mi umožnit nadechnutí. Stále škubají a škubají. Škubají tak silně, že otevírám oči.
„Pane Málku, pane Málku,“ ozývá se někde nade mnou. „Přišel se na vás podívat ošetřující lékař. Spal jste skoro sedm hodin. Nechala jsem vám poslat oběd z jídelny, tak až s vámi pan doktor dohovoří, pokuste se trochu najíst. Tady vám to nechám.“ Nevím, zda to byl přesně ten samý hlas, jaký na mne mluvil během krásného rána, ale mohu bezpečně říci, že ta dívka byla mladá a velmi hezká. Aspoň tedy mnohem hezčí než moje podivné vidění v průběhu tohoto dne. Jinak už jsem se cítil mnohem lépe a byl jsem za to rád. „Pane Málku,“ podíval se mně do očí muž s kulatou hlavou, krátkými černými vlasy a brýlemi. „Mohu vás ubezpečit, že vy jste ze všeho nejhoršího již venku. Utrpěl jste mnoho drobných poranění plus jednu vážnou ránu na pravé noze v oblasti stehna. Navíc jste měl zablokovaný krk, proto jste měl možná nejprve pocit, že se vůbec nemůžete hnout. Byl to šok, to je jasné. Jinak budete muset první týdny ještě ležet, pak se pokusíte chodit, ale ta pravá noha bude ještě dlouho bolet, proto vám poskytneme hole. Po čase uvidíme a rozhodneme, jak dlouho tu nakonec zůstanete.“
Vzpomněl jsem si na teplou ruku Olgy. „Kde je Olga?“ zní z mých úst. Doktor se na mne podíval přesně tím způsobem, jakým hledí všichni doktoři v amerických seriálech z lékařského prostředí, když musejí oznámit pacientovi něco hrozně smutného. Všechno mi došlo. „Neříkejte mi to,“ zabručel jsem a celým mým tělem projelo příšerné chvění. „Chci být teďka sám. Už jste mně toho napovídali až až.“ Doktor nechápavě zakroutil hlavou. Pak jen vím, že řekl něco jako „Na to máte plné právo“, učinil společně se sestrou několik kroků ke dveřím a potom zmizel. Po pár vteřinách se ozvalo zaklepání a následně tentýž ženský hlas jako před chvilkou. „Snězte, prosím vás, aspoň něco,“ zněla ta věta. Jenže já se nemohl ani hnout. Tentokrát ne z šoku, že nedokážu určit, kde jsem a co zde dělám, ale z hrůzostrašného zjištění, že horkou ruku Olgy již nezachytím. Spát nemohu, hýbat se nemohu, a tak koukám do čistě bílého stropu. Ani se mi nechce pohledět z okna ven. Netoužím v tu chvíli po kráse a zjišťuji, že i zdánlivě hezký den může být nehorázně a opovrženíhodně ošklivý. Po nějakém hladu ani památky. Nakonec přeci jen usínám. Kráčíme s Olgou po úzké lesní pěšině a držíme se za ruku. Oba máme pocit, že hezčím způsobem už život nelze naplnit. Slunce jen tu a tam prosvítá mezi korunami stromů, jinak nás ovívá příjemný chlad, který přináší nepopsatelné pocity pohody. Slyšíme bublání potůčku, šumění listí i dech osvěžujícího vánku. Vnímám, kterak buší Olžino srdce. Okolní příroda žije a dýchá s námi. Moře ptáků vyťukává do kmenů své oblíbené rytmy, vzájemně se překrývající, avšak celkovou zvukomalebnou harmonii nijak nenarušující. Jdeme kousek dál a já přesto nabývám přesvědčení, že jeden z těch opeřenců tluče přece jenom hlasitěji. Jako by chtěl říci: „Já jsem tu nejlepší. O mně musí každý vědět.“ Tlukot neustává, naopak, mám dojem, že stále sílí. Stává se čím dál více nesnesitelnějším. Olga mne sice opakovaně přesvědčuje, že se mi pouze něco zdá, že si vymýšlím, ale já si nemůžu pomoci a začínám gesty odhánět od sebe ty nehorázné zvuky, odháním a odháním, až nakonec rázně zakřičím. Zjišťuji, že mě budí klepání na dveře. Muselo jít o několik silných úderů pěstí do povrchu dveří, osoba venku se mne zřejmě nemohla doklepat. „Dále,“ skoro zakňučím a spatřuji nejprve kousek jedné berle, poté se přidá i druhá. Konečně se do místnosti dostávají i pod sádrou schované nohy, následně také celé tělo a obličej. Byl to muž, typuji tak okolo čtyřicítky. Na tvářích a čele se mu již počínaly rýsovat vrásky, ale jinak se mi jevil jako celkem zdatný. Mířil na mne očima, černýma jako uhel. Smrt, napadlo mě. Ale ta přeci vypadá docela jinak… A navíc mi doktor říkal, že budu v pořádku. Že by si to nakonec ten nahoře rozmyslel?
Zasmál jsem se. Nikdo takový neexistuje. Pohlédl jsem znovu na toho muže. Ústa byste u něho skoro nenalezli, boubelatý nos… Sakra, ten nos. Vždyť ten nos jsem už někdy viděl. Zpropadený nos, nasazuje mi do mozku další závaží, nedá mi pokoj. Ne, já ho již vážně musel vidět. Muselo to být v nějakém maličkém prostoru, někde, kde bychom spolu mohli bez problémů hovořit na krátkou vzdálenost, někde… Jasně, bylo to v autě. Automobil a myslím, že ten muž řídil. Řídil? Dost možná ano. Ne, určitě řídil, to vím naprosto přesně. Zkusil jsem si vybavit, jestli debatoval pouze se mnou nebo byl s námi dvěma ještě někdo třetí. Možná Olga, kdo ví? Počkat, Olga? Musel to být… Ne, to není možné. Z malilinkého místečka, tam kdesi vzadu v mé hlavě, ze zcela zastrčené komůrky ke mně přilétla ona myšlenka: vždyť je to taxikář. Co mi chce? Mám vůbec chuť ho vidět po tom všem? Neodvedl jsem pochopit, že jsem ho nepoznal hned. Zatočila se mi hlava. Muž stojící u mého lůžka se však i nadále tvářil celkem klidně. Nejprve se mi rty poněkud pootevřely a oči jako by se chtěly vymanit ze svých zapadlých pozic, ale potom u mne začalo panovat alespoň zdánlivé uklidnění, přičemž jsem nasadil jakýsi hrdý výraz. Myslím, že chlapi vůbec často užívají drsných masek, aby nedopustili protivníkovu chvilkovou převahu. Mám dojem, že tak činí za každých okolností. Vůbec se neostýchají jednat takovýmto způsobem. I já se tehdy zařadil mezi ty „hrdé“ a „důstojné.“ Mlčení toho muže mne unavovalo, zároveň jsem však cítil očekávání. Očekávání něčeho, co mohlo a možná i mělo přijít. Jen promluv, neboj se, jsem velmi zvědav, co mi povíš. Zjistil jsem, že už mohu dělat mnohem více pohybů než předtím. Možná tomu tak bylo právě kvůli odeznění mých zlých myšlenek. Proč se však zlé myšlenky začaly stahovat, to jsem vážně netušil. Teď tu přeci stojí člověk, který řídil vozidlo, jež se dostalo do nehody způsobující mé ženě zranění, jehož následkům podlehla. Přitom je jeho postoj klidný a snad také uvážlivý. „Dobrý den,“ prolomil konečně taxikář bobtnající ticho. Neodpověděl jsem mu. Nebyla chuť a možná že ani síla. Nebylo odhodlání, nebyla touha. Nebylo nic. Stále na mě hleděl jaksi neutrálně. Také bych chtěl umět vypadat takhle, zvláště poté, co zaviním něčí smrt. A on si ještě dovolí vkročit přímo sem. „Chci, abyste věděl, že je mi velice líto, co se přihodilo,“ zamumlal nezřetelně. „Dovolte, abyste ode mne přijal…“ „S jakým autem jsme se srazili?“ přerušuji jeho řeč a trapnou větu o upřímné soustrasti. Koukal stejně klidně jako v momentě, kdy sem vkročil. „Dozvěděl jsem se,“ řekl, „že jsme se sťukli s malým fiatem. Řidič, který seděl za volantem v tom protijedoucím vozu, na místě zemřel.“ Aha, tak my jsme se sťukli, napadlo mne. Panáček tomu říká sťuknutí. Nějaká vtíravá myšlenka mi napovídávala hrůzné představy o tom, že za všechno může právě tenhle chlápek, který teď tak v pohodě stojí přede mnou. Copak je pro člověka obtížné vyhnout se fiatu? Copak není v jeho silách v čas zareagovat a předejít tak strašlivé zkáze? Copak nedokáže spolehlivě zamanévrovat? Řidič z povolání, taxikář. Fujtajbl. A ten jeho pohled, jako by se vlastně nic nestalo, jako bych mu měl všechno odkývat a držet klapačku, jako by mé ruce dostaly neodvratný příkaz poslušně připažit, jako bych si to neměl tak brát. K čertu s tímhle nesmyslným tvrzením. Má duše svolávala všechny možné smrtící uragány a bouře na postavu toho vraha. Znamenal pro mé nitro ohavnou černou skvrnu, jež musí být neodkladně smáznuta, aby nemohla svou odpudivost i nadále vystavovat na odiv všem slušným a spořádaným lidem. Musí zmizet. Musí. Pokusil jsem se pohnout, ale vstát mi nešlo. Zase jsem byl zasažen onou tíží, která mi svazovala téměř všechny části těla, bez jejichž pomoci byla má snaha pouze marným pokusem o jakýsi vzdor. Jediné, na co jsem se zmohl, byla věta: „Běžte, prosím, pryč.“ Ten ohava na mne stále hleděl skryt za štít odporně povýšeného výsměchu, jako by mně tvrdil „Moc dobře vím, že ty na to nemáš…“ Mou tělesnou i duševní schránku zasáhl palčivý pocit naprosté bezmoci. Vyhrál, on vyhrál. Prozatím. Lehce se otočil – bylo možno dobře vidět, že se s berlemi uměl skoro dokonale pohybovat – a zamířil ke dveřím. Na prahu se ještě jednou otočil. To co následovalo potom, mě totálně rozdrtilo na miniaturní kousíčky, z nichž se každému zachtělo nepříčetně řvát, každý z nich se snažil zasadit tomu hovadu rozhodující ránu, úder, jenž ho položí na lopatky a po kterém mu každý může začít bezstarostně kopat hrob, konečnou stanici pro toho bezcitného muže, cíl, který ho dovede navždy umlčet a již nikdy více nepustí ke slovu, neumožní mu právo na věc tak cennou, jako je život. Ten člověk, smím-li ho tak vůbec nazvat, na mne na prahu dveří zamrkal a usmál se! Měl jsem chuť vyskočit a něco s tím přívalem nespravedlnosti udělat, ale tu se náhle objevila sestra a pohlédla na taxikáře: „Pane, co tu děláte? Nechte, prosím, našeho pacienta odpočívat.“ Muž se sice na chvíli zarazil (toho dne vůbec poprvé), jenomže pak se znovu pousmál, zabroukal něco ve smyslu „Promiňte“ a potom odešel. Cítil jsem potřebu zasáhnout ve jménu práva, avšak před takto křehkou slečnou jsem to nedokázal. „Málem jsem zapomněla,“ vydralo se jí ze rtů, „tady máte osobní věci, které vám vzali po té nehodě.“ Podala mi igelitovou tašku, kterou jsem viděl prvně v životě. Namáhavým pohybem jsem ji uchopil. „Vždyť jste nic nesnědl,“ zahalasila, popadla velký tác, na němž byly položeny dva talíře, příbory a maličká mistička. Pak zakroutila hlavou, podivně se zatvářila a odešla. Dost dlouho jsem zíral směrem, jímž se vytratila. Poté se středem mé pozornosti stala ta záhadná taška. Co všechno jsem vlastně měl tehdy u sebe? Nemohlo toho být moc. A byla tady vůbec nějaká šance, že vydržely i po takovéto události? Ne, mobil vydržet nemohl. Otevírám tašku a ujišťuji se o své pravdivé předpovědi. Displej má promáčknuté sklíčko, navíc se mi můj telefon zdá příliš lehoučký. Otáčím ho a vidím, že baterie bude zřejmě nenávratně ztracena. Jediné, co vydrželo, byly klíče a peněženka. Klíče od bytu, v němž už nikdy nespatřím Olgu a peníze, jichž už nikdy nebudu moct užít pro jakoukoli věc, která by udělala Olze radost. Odhodil jsem ty hnusy do kouta a lehnul si na záda. Zkouším usnout, ale přepadá mne podivný pocit. Pocit, který šeptá fotka. „Fotka?“ tážu se sám sebe. Ano, v peněžence mám přece fotografii s Olgou. Jediný snímek, k němuž se mohu ihned dostat. Prudce se vymrštím z postele a najednou se ocitám na podlaze. Chci vstát, ale nejde mi to. Pravá noha mě bolí šíleným způsobem. Vzpomněl jsem si na doktorova slova: „…ta pravá noha bude ještě dlouho bolet…“ Přímo před mým obličejem spatřuji vojáka, který se s puškou na zádech nezadržitelně plazí směrem vpřed. Mám nutkání plazit se přesně jako on, využít toho úžasného pohybu k dosažení Olgy. Už jdu, Olgo, neboj, už jsem u tebe. První pohyby mně nejdou příliš dobře, avšak těmi dalšími se již dostávám do kýženého tempa. Nezadržitelně mířím za Olgou. Ještě chvilku a budeš zase v mé náruči, ještě kousek a budeme zase šťastni. Natahuju se po šrajtofli, jež na mne civí zpod stolku. Na klíče vůbec nemyslím, domů nechci, chci svírat Olgu. Konečky prstů sahají po tom vytouženém předmětu, duše dychtí po naplnění hřejivými pocity. Na okolí kašlu, jsem tu jenom já a Olga. Konečně už držím peněženku v rukou. Kam jsem dal tu fotku? Vyhledávám v místech, kde mám obvykle uložené bankovky. Zpropadené peníze! Nejprve na mne hledí geniální Masaryk, proč ten mi nepomohl? Proč nezasáhl tenhle vševědoucí? Ani Palacký, ani Destinnová mi nepomohou. Nikdy si za ně nekoupím život Olgy. Hrabu se v místech, kde vězí všechny mé kreditní karty. Jakou částku na nich mám? Patrně vysokou. Ovšem nikdy ne tak vysokou, aby dovedla vrátit čas. Ne tak vysokou, aby mi mohla podat pomocnou ruku. Začínám zběsile rejdit v peněžence, trhám papírek za papírkem, neúnavně hledám fotografii mé Olgy. Není ani mezi drobnými, ani v kapsičkách umístěných na stranách peněženky. Rázně mrštím tou ohavností na zem a chce se mi brečet. Omotává si mne tlusté lano s nápisem zoufalství. Nač bych se měl znovu plazit do postele? Poprvé v životě jsem ochoten dobrovolně zemřít. Teď a tady. Bože, já přece nevěřím v tvou existenci, což ty dobře víš, ale jsi-li skutečně mezi námi, snaž se umožnit mou smrt…
Neposlechl mě. Se slzami v očích jsem se doplazil k lůžku, opřel se o matraci, vystrčil ruce a s vypětím všech sil se zhoupl na prostěradlo. Mé oči se zavřely. Snad už konečně navždy.
|
|
|
