Michal Bärlach
Krásně nepohodlná naděje.
Otevřel jsem oči a dalo mi větší práci než jindy se probudit. Znáte ten pocit. Jste vzhůru, víte o tom a přesto vlastně ještě spíte. Realita sice přichází, ale je ještě tak říkajíc za dveřmi. Prvním a důležitým poznatkem bylo, že sedím.
„Proč sakra sedím,neměl bych ležet, když jsem doteď spal?“
Tma.
„Proč je sakra tma, když jsem vzhůru. Vstávávám přeci za světla?
Hluk okolo mě silně znepokojoval a cosi se mnou pohazovalo nahoru a dolů. Začínalo se mi bůhvíproč svírat hrdlo. Těkal sem očima a snažil se prohlédnout, ale neviděl jsem nic než… …než mžitky skryté kdesi v černotě. Chtělo se mi křičet a myslel jsem, že to udělám, ale nějak jsem nemohl donutit sám sebe. Měl jsem sucho v hrdle jako bych už věčnost neměl v ústech nic. Ani kapku vody. Rozhodl jsem se, že zakřičím. Sebral jsem všechnu odvahu, nadechl se a – světlo. Objevilo se světlo. Nikoli ostré a okamžité jako když rozsvítíte žárovku. Jen jakoby v dáli přicházelo. Jakoby se kdesi – snad za atmosférou téhle planety - cosi malého rozsvítilo. A přidávalo na intenzitě. Obrysy. Viděl jsem obrysy. Světla bylo stále víc a já už viděl, v šeru, ale viděl kde jsem – ve vlaku. Vyjeli jsme z tunelu. Já seděl v malém coupé a nebyl sám. S knihou snad od Kurta Vonneguta proti mně sedělo miminko. Koukali jsme se na sebe a dlouho a si nedůvěřivě prohlíželi jeden druhého až jsem jako první nevydržel :
„Kde to jsem?“
Miminko bylo snad trochu pobaveno, ale chápalo mě – to jsem poznal.
"Ve vlaku přeci"
Ve vlaku, ano. Mělo pravdu, byl jsem ve vlaku, ale proč sakra.
„Co je to za vlak, kam jede?“
" Jmenuje se metot a jede tam, kam sis kouil jízdenku."
„Ale já si žádnou nekoupil.“
Neodpověděl a podíval se z okna. Zastávka. Jen jsme ji projeli, ale asi bych stejně nevystoupil. Ač nevím proč, nějak se mi nezdálo že bych jel právě tam. Šel jsem se projít. V každém coupé seděl člověk. Někde i víc a bavili se. Prošel jsem každou otevřenou část. Zjištění? Jsem v posledním vagónu. Vrátil jsem se a mezi dveřmi upadl. Proč? Vždyť mám dost sil, slabý se necítím.
"Drncá to, že?"
Ano, mělo pravdu. Drncalo to. Posadil jsem na své místo a dlouhou dobu pozoroval miminko. Lidé, kteří chodili kolem coupé jej uctivě zdravili. Měl jsem radost, že jsem si sedl právě tam. Bylo zajímavé povídat si s miminkem a zároveň pozorovat jeho jakousi samozřejmou nadřazenost nad těmi, kteří chodili okolo. Nikoli zlou nadřazenost. Respekt. Ano, to je to slovo – respekt.
„Proč to drncá?“
Podívalo se na mě chápavě, ale přesto udiveně.
„Něco se stalo za lokomotivou.U přípoje prvního vagónu“
Proč to nezpraví, není tu technik?
„Je. Je v prvním vagónu. Ale v další stanici vystupuje. Nechce se do toho pouštět“
Neměl by to opravit? Když je to technik?
Podívalo se na mě a já v tu chvíli věděl, že jsem asi zeptal úplně pitomě. Chtěl jsem se nějak opravit, ale ono se podívalo z okna a poněkud smutně řeklo.
„Není zaměstnán u drah. Je tu jako cestující. Ačkoli je asi jediný, kdo by to uměl,nemá na to síly.Pomáhal většinu jízdy nastupovat nové cestující..“
Aha.
„Chápeš to?“
Ne.
Asi jsem měl říci ano, ale nechtěl jsem lhát. Miminko se začetlo do knihy a já sám v sobě zmaten rozebíral ten podivný rozhovor. Zastávka. Z vlaku vystoupil technik. Smutně se díval za odjíždějící drncající soupravou a jakoby ještě chtěl naskočit udělal krok vpřed. Ale nenaskočil. Jeho pohled se přes okno setkal s miminčiným.Bylo v tom pohledu pochopení i smutek. A snad jen oni věděli, proč.Miminko na mě pohlédlo.
„Chápeš to?“
Ano.
Nebyla to zcela pravda, ale musel jsem to říct. Nevěděl jsem proč technik vystoupil, ale měl jsem pocit pochopení. Vystoupil. A já mu to nezazlíval. Miminko počkalo až si v sobě odehraji tenhle vnitřní pochod, sebralo knihu, postavilo se a otevřelo dveře coupé.
„Zatím nashledanou“
Nic jsem neřekl. Jen kývl. Miminko zmizelo z coupé a já si všechno přehrál ještě jednou. Pozoruji měnící se krajinu a i přestože vlak drncá, jsem rád, že jedu, i když nevím kam. Měl bych radost, kdyby v blížící se zastávce nastoupil onen technik. Bylo by mi asi ještě příjemněji. Stejně mi to drncání ale nedá spát.
|