Já, laskavý had
Jablko svodů podávám.
Tohle je číše mého života.
Má erbovní karta tarotová.
Má řehole, smutná pohárová
královna. Takhle se v té větrné
smršti oživlých karet ohýbám.
Já smutný nezlomený had.
A vy vidíte strom bílý
propadlé tváře má, vlasy, nu
hádky šedivé, šermující k nebi
jak slepecký němý prstoklad.
Zvrásněný stejně jako moje tvář.
A já blázen, v kartu Blázen vtělená
na kraji propasti skotačím. Sama
v té přeholé přesmutné pustině
Jen jedna planá jabloň roste tam
jedna planá láska, zplanělá žena
a první důvodný i planý strach.
Pro zrazenou lásku proměněna
byla jsem v ten strom zkřivený
co jen jedno jediné jablíčko
jednou za celý boží rok dá.
A svými větvemi krabatými
vašich skrání se dotýkám
A nabízím to své ovoce
jablko těšínské, trpké, kyselé.
Cestičky v kmeni mém se zacelí,
a můj ryčný polnicový hlas
ve flétnový tón se promění.
A já – znovu žena živoucí
držet v dlaních budu pohár
plný. A pro tuto
tak výsostnou chvíli
jablky, hadem, láskou vonící
bláznovskou čepici odhodím
na věky věkův, amen.
Já cituplná, rozverná, záhadná
já strom zkřivený, já had, já zplanělá
ve vší úctě vaše pohárová královna.
|