Slyší tmu jak se vkrádá k ní do pokoje.
Je spoutaná pouty strachu.
Hlasivky vyhlásily stávku
a nohy zapustily kořeny do staré podlahy.
Myšlenky jsou mnohem dál
než její nehybné tělo.
Jsou venku, venku z pokoje
kde leží deka tmy.
Co teď, žít, zemřít?
Výboje jejích myšlenek se perou mezi sebou.
Dech se krátí a chce vzít nohy na ramena.
Ne, neopouštěj mě!!!
A v tom přichází záchranář.
Je to slunce.
Ona otevírá oči. Byl to jen sen?
Strach se rozplynul jako pára
a ona se konečně může zhluboka nadechnout
ryze blankytně křišťálového vzduchu
a odhodit zpřetrhaná pouta,
která zůstala ležet na zemi.
|