Šedé mraky nešlo rozeznat od zšeřelé oblohy, když
nastalo ráno. V korunách stromů umístěných mezi paneláky
počalo vyzpěvovat na stovky ptáků.
Pan
Brouček se protáhl na stole, kde předtím usnul. Jeho
prasečí očka se pomalu rozlepovala, a jak se tak protahoval,
poloprázdný
půllitr dopadl na zem, kde se rozbil.
Zapátral po původu hluku.
,,A jéé,“ mávnul rukou, když spatřil střepy.
Levou poslepu šmátral v knihovně, která patřila jeho zesnulé
manželce – totiž paní Broučkové. ,,To se spraví.“
,,Morces hadry, kde jsou ty noviny, když je člověk
potřebuje?!“ ulevil si. „Použiju tebe!“
Do
rukou se mu dostal Goetheův Faust, a tak jej rozthnul v půli.
,,Jedna
polovina na podlahu, druhou na toaletu! Tomuhle
říkám ďábelská revue,“ ušklíbl se.
Pak si šel lehnout.
Vzbudil se až večer. Sice už bylo po desáté, ale
pan Brouček se cítil energicky, jak by se vzbudil ráno. Proto se
rozhodl, že udělá něco zcela mimořádného; vybočujícího z
všedního dne. Oblékl se, navoněl zašlou kolínskou, ústa
propláchl alkoholem (paní sousedka Márinka to dělávala často,
tvrdíc, že se tak léčí afty – a tak, co by, kdyby) a vydal se
do večerky pro něco na zub.
Na místě ale strnul. Nejenom, že se uvnitř
nesvítilo. Měl dokonce pocit, jako by došel ke špatnému obchodu.
„No,
no, snad ve 23:15 nezavíráme?“ dušoval se. Bohužel neměl koho
kárat, neboť se v obchodě nesvítilo a nikdo tam nebyl. Postarší
vietnamská obchodnice, přecházejíc jeho opilecké narážky na
svou mladou vnučku mlčením, popř. pokřižováním, odešla už
spát.
Díval se do výlohy, kde se na něho výsměšně smály
potraviny, jako by byly věděly, že si přišel pro ně. I plísňové
sýry se zdály být plesnivější.
Už chtěl odejít a po cestě domů si pořádně
zaklít, když vtom zahlédl ve výloze cosi třpytivého. Zajímalo
ho, co to je, a tak se přiblížil ke sklu, aby věc dokázal
pojmenovat. Vypadalo to jako stříbro, mohl to být odraz zrcátka.
Broučkův nos sjel po skle o píď níž.
Náhle vyskočila za sklem postava. Byla celá v černém
a měla ženské rysy. Teď teprve poznal, že světlem za výlohou
nebylo nic jiného než ostře svítící baterka. Následující
události se odehrály během tří sekund:
Postava v obchodě zmizela. Výloha se rozbila. Alarm se
rozřičel. Pan Brouček mrknul.
O tísícdvěstě sekund později přijeli policisté.
Na místě našli jen rozbitou večerku, plačící starou ženu a
zhasnutou baterku.
,,Dobré ráno, pane Broučku,“ popřál zmatenému
Broučkovi svěží hlas. „Doufám, že jsem vás příliš
nevyděsila. To bychom nechtěli, že ne?“ Žena se usmála, až
panu Broučkovi přejel mráz po zádech. Nějak neměl co říct.
Rád by věděl, co se to vlastně stalo.
,,Předpokládám, že teď přemýšlíte, co se to
stalo.“ Ženin úsměv se rozšířil ještě víc a náš hrdina
naprázdno polkl. ,,To nic, nebojte se. Nic vám neuděláme. Ale
promiňte, ani jsem se nepředstavila. Moje jméno z vaší doby je
Eleanora. Byla jsem tou mladou slečnou ve vaší oblíbené večerce.
Mé pravé jméno je však Fidorka.“
,,Fidorka?“ Jeden záchytný bod ve světě podivů,
pomyslel si.
,,Ano, přesně tak. Zajímavé, že? Ale musím říct,
že jsem si to vypůjčila od vás. Z kteréže doby vlastně jste?
Víte, co je pod rok 2050, to už jde mimo náš zájem. Došli jsme
k závěru, že je zbytečné učit se historii. Však si pomyslete –
všechna ta zbytečná data, války, bitvy... Nechápeme, jak by to
mohlo budoucnosti lidstva prospět.“ Pokývala hlavou.
,,Ale teď k věci. Určitě chcete vědět, proč jsem
vás sem přivedla. Na to vám mohu odpovědět velice snadno:
Poručili mi to. Plním jen vyšší rozkazy, dokud se nebudu moct
účastnit setkání, kde se všechno změní. Filosofických
setkání.“ dodala, když postřehla nechápavost ve tváři svého
posluchače.
,,Rozumím,
musí to být šok pro vás, občany žijící v době parlamentní
demokracie. Ach ano, neznámý pojem. Samozřejmě, že ,demokracie'
jako taková na území České republiky nikdy neexistovala. Kolem
roku 2021 se naše státní zřízení změnilo na parlamentní
monarchii.
Králem byl zvolen jistý velmi nadaný filosof, jehož
jméno zní Miroslav Bažant. Zanedlouho svým světonázorem a vírou
dosáhl nevídané obliby u občanů, a tak jsme se brzy ocitli pod
jeho absolutní nadvládou. Slyšíte dobře: Absolutní monarchie.
Zemřel roku 2036; památný to den. Bohužel neměl to
štěstí a nezemřel přirozenou smrtí, jak by jeho poměrům
přináleželo. Byl na něho spáchán atentát. Víte, od počátků
jeho vlády se hromadila opozice, která s jeho filosofií
nesouhlasila – však víte, další velcí filosofové.
Dnes je to všechno o filosofii,“ odmlčela se.
Pan Brouček se podrbal na hlavě. Tolik informací
najednou a nic mu nedávalo smysl. ,,Hmm, pořád nechápu, proč
tady jsem. A proč si říkáte Fidorka. Jste snad divná, ženská?“
Mladá žena se usmála. ,,A to mi říkali, že jste
primitiv. Ale skutečně, je pravdou, že jméno Fidorka jsem si
vybrala z určitého důvodu.“ Naklonila se k panu Broučkovi a
zašeptala spiklenecky: ,,Když musíš, tak musíš! Znáte tu
reklamu, že? Není dokonalá?“ Bílé zuby jako by se na něho
smály ze všech stran.
,,Ale my už se nemnožíme. Máme totiž na vědomí,
že jsme již přemnoženi. Vybízíme proto spisovatele, aby psali o
sebevraždách. Požehnáním by byla podobná vlna sebevražd jako v
roce 1774, kdy vyšlo Goetheovo dílo Utrpení mladého Werthera.
Jistě znáte Goetheho.
Co se týče vašeho pobytu zde, pane Broučku. Jedná
se o výzkum. Jak jistě víte, vzdali jsme se mnohých fakt z
histrorie. To ale neznamená, že jsme zanedbaní. Zajímáme se
zejména o lidskou mysl a její proměny. Jak v různých situacích
reaguje. Snažíme se odhalit tyto zákonitosti. Ostatně o cosi
podobného se kdysi pokoušel i náš král Miroslav Bažant,“
podotkla.
,,Asi
si říkáte, co s vámi chceme podniknout, proč jsme si vybrali
právě vás. Snadné. Vy jste ještě evoluční člověk, z doby,
kde se lidé nenamáhali potlačovat svoje biologické potřeby. Už
jsme sice ,ulovili'
v
minulosti hodně lidí, vzdělaných, bystrých a selským rozumem
uvažujících. Jenomže ti všichni již dokázali potlačit své
živočišné pudy na minimum. Sociální rovnost, potlačení
násilí, víra. Tohle všechno naučilo lidi chovat se mírně,
spořádaně a uvažovat logicky. Je tady ale něco, v čem
potřebujeme mít naprosto jasno.
Ráda bych s vámi klábosila i nadále, ale bohužel,
čas našeho setkání se již chýlí ke konci. Zatímco jsme si
tady spolu povídali, moji kolegové snímali reakce vašeho mozku a
vypůjčili si dokonce část z vaší mysli pro další průzkumy.
Nebojte se, včas vám ji vrátíme. Až ji budete doopravdy
potřebovat.“ Záhadný úsměv.
,,Za tři sekundy nashledanou.“
Pan
Brouček
otevřel oči. Něco ho studilo do zad, a tak se vrávoravě
postavil, opíraje se o obchodní regál. Dalo mu práci, než si
vzpomněl, kde je. V mysli měl nenadálou prázdnotu.
,,Promiňte, slečno,“ navázal kontakt s pohlednou
dívkou. ,,Mohla byste mi říct, zda se odněkud neznáme? Velice se
omlouvám, ale myslím, že jsem zabloudil.“
Dívka se zatvářila shovívavě, došla až k němu,
postavila se vedle něj a pak zašeptala: ,,Ano i ne. Ale bydlíte v
tom zeleném domě na náměstí, víte v kterém?“
Pan Brouček se na chvíli zadíval směrem, kterým
ukazovala, a náhle si na cestu vzpomněl.
,,Ach ano, děkuji. Jsem nějak zmaten.“ A měl se k
odchodu.
,,Nic si u nás nekoupíte?“ Zeptala se dívka a na
rtech jí hrál potměšilý úsměv.
,,Ale ne, nemám hlad, nashledanou,“ řekl, otočil se
a zamířil do knihovny.
|