Nechala jsem ho běžet a zamířila na kolej. Když jsem procházela kolem vrátnice, nedalo mi to a podívala jsem se k okénku. Naondulovaná paní na mě vrhla významný pohled… a kopla do sebe štamprli.
V té chvíli mě napadlo, že tady něco není v pořádku.

Do čtvrtého patra jsem šla pěšky, to abych měla víc času promyslet si, co budu dělat, jestli na mě nějaký Lojza opravdu čeká (samozřejmě, že jsem nic nevymyslela).
Dveře na patře jsem otevřela právě ve chvíli, kdy se nějaký chlápek, který usnul ve stoje, pomalu sunul podél zdi k zemi - i s becherovkou v ruce. A jak za mnou bouchly dveře, chlápek se probral. Vyskočil, a když se po chvíli vzpamatoval, vzpomněl si, že by se mohl představit.
„Ahoj! Já sem ňákej Lojza Vomáčka!“ a strčil mi pod nos poloprázdnou láhev becherovky. Pak si uvědomil, že se spletl, flašku schoval za záda a odkudsi vytáhl pomačkaný pugét růží.
„Ehm, díky, to je od tebe milý,“ rozpačitě jsem se usmála.

Chvíli jsme tam jen tak stáli a dívali se jeden na druhého, až nakonec Lojza povídá: „Hele, a… nepozveš mě dál?“ Vytřeštila jsem oči a horečně přemýšlela, jestli to myslí vážně.
„No… sorry… Lojzo… ale víš… já tě de facto vůbec neznám.“
„Sakra, to ti Petr vo mně nic…“ a chytl se za pusu. Vzápětí ale provedl jakési rádoby nonšalantní gesto, načež povídá: „No, ale to přece vůbec nevadí,“ a celý rozzářený dodal: „Aspoň mě líp poznáš.“
No nazdar. To mi tak ještě scházelo. Bylo skoro půl dvanácté a můj mozek po náročném dni vypovídal službu. Pozvat Lojzu na pokoj se mi opravdu nechtělo, ale jen tak ho vykopnout… Ech. Slušnější a zcela neasertivní část mého ega zvítězila a ta druhá se utěšovala představou, že kdyby se něco zvrtlo, pořádně si to s kolegou vyřídím – hodím ho do jedné z olomouckých kašen, přivážu k trojičnímu sloupu a tak podobně.
„Tak teda… dáš si čaj?“ Lojza chvíli přemýšlel, proč by měl pít čaj, když drží v ruce flašku becherovky, ale nakonec mu to přece jen docvaklo a souhlasně zakýval hlavou.

V zámku to zarachotilo, dveře se otevřely, já vešla do předsíňky a Lojza málem proletěl do druhého pokoje; ne že by se tak rozběhl, ale zakopl o práh a silou setrvačnosti směřoval hlavou přímo ke sklu. Naštěstí se zastavil o futra.
Trochu jsem zaváhala, ale pak jsem přece jen odemkla i druhé dveře a nabídla Lojzovi, jestli si nechce sednout, čehož on s radostí využil. Natočila jsem do konvice vodu a uklidňovala se myšlenkou, že pokud Lojza zůstane sedět na židli, náš pokoj třeba nebude zdemolován.
„Tak jakej čaj by sis dal? Ovocnej, černej, bílej, zelenej…?“
„A růžovej by nebyl?“ zahihňal se. Heh.
„Dobře, tak černej rybíz,“ a hodila jsem hrnku sáček s čajem. Pak mě napadlo, že bych si na Lojzu mohla trochu posvítit, a sáhla jsem po vypínači. Lojza jen zamžoural.

Konvice jemně syčela a pískala a Lojza přestal mžourat, namísto toho mlčel a rozhlížel se. Potom se začal culit.
„Hele, proč vám tady na dveřích a na zdi visej nahý ženský???!!!!“ zazubil se.
„No, víš, to jsou plakáty s reprodukcemi uměleckých děl.“ Lojza tápal v paměti po významu slova „reprodukce“. To, co našel, nemělo s uměním nic společného. Nedal ale nic najevo.
„Aha. No ale proč je tady máte pověšený?“ Usmála jsem se.
„No prostě proto, že se nám líběj.“ Lojzovi to začalo v hlavě šrotovat.
„Ta díla,“ dodala jsem. Lojza se trochu uklidnil, ale ne tak docela. Znepokojilo ho totiž, co uviděl nade dveřmi.

Voda v konvici se začínala vařit.
„Ta ženská se modlí,“ konstatoval tiše. „Ta ženská se modlí???“
„Která?“ vrátila jsem z předsíně do pokoje. „Jo, ty myslíš Panenku Marii.“
„To je Panenka Marie?“ nadskočil na židli.
„To je další plakát, reprodukce obrazu od Fra Lippiho.“
Lojza si v hlavě spojil svoji představu pojmu „reprodukce“ a LIPO. Začínal se cítit trochu nesvůj.
„Ty jsi věřící?“ zeptal se nedůvěřivě.
„No, vlastně jsem, ale to je trochu složitější.“
„No to teda není, náhodou je to docela jednoduchý…“ a začal přemýšlet, jak to dokázat. Důkaz ležel na stole.
„A hele, seš! Jinak bys tady neměla položenou bibli!“

A pak mu to došlo. Kniha. Trhl s sebou. Knížky ho vždycky tak trochu děsily a knihovnám se – pokud to jen trochu šlo - vyhýbal obloukem. Čirou náhodou vzhlédl – což neměl dělat. Zachvátil ho pocit hrůzy. Hrůzy z toho, že se ta polička nad ním, přecpaná knihami, každou chvíli utrhne a zřítí přímo na něj.
Voda na čaj se vařila, čekala jsem, že se konvice každou chvíli vypne, když vtom jsem uslyšela rachot. Vběhla jsem do pokoje. Na zemi ležela převržená židle a Lojza se s vytřeštěnýma očima tisknul zády ke skříni.
„Co se děje? Seš v pořádku?“ Lojza se na mě vyděšeně podíval.
„Já? Já? Já jsem v pořádku, já jo. Ale ty ne! A ty tvoje spolubydlící taky ne!“ Nechápala jsem. Lojza ukázal prstem na řadu ze tří polic.
„T-tolik knih! To není normální!“ Pořád jsem přemýšlela, proč ho to tolik vyděsilo.
„Víš, my jsme studentky. Studujeme. A ty knížky prostě ke studiu potřebujeme.“ Udělala jsem dva kroky směrem k němu.
„Ani se ke mně nepřibližuj!“ začal couvat do rohu, kde narazil do dalších knih, takže úlekem nadskočil.

V předsíni cvakla konvice. Usoudila jsem, že bude lepší nechat Lojzu ten šok rozdýchat a zalít čaj. A Lojza usoudil, že je ten nejlepší čas zmizet. Nechal bechera becherem a chtěl vyběhnout z pokoje, neb cesta byla volná – tedy skoro. Jak se rozběhl, nevšiml si, že mu v cestě stojí překážka v podobě kamarádčiných knih ke zkoušce z dějin starověku. Lojza zakopl, starověké civilizace mu tak trochu podrazily nohy, a já slyšela z předsíně jen dutou ránu nárazu dřeva o dřevo.
Lojza tam ležel na jednom z koberečků se zavřenýma očima; vypadal trochu jako nemluvně, což by bylo možná do určité míry i roztomilé, kdyby nebyl v bezvědomí. Naštěstí studená voda účinkovala rychle a Lojza se probral. To procitnutí pro něj asi dvakrát příjemné nebylo, ale mně se ulevilo; nahlašovat kolejbábě mrtvolu by opravdu nebylo moc milé, zvlášť když kolejbába byla již tou dobou patrně v mírně podnapilém stavu, a vzhledem k tomu, že ji většinou vídám popíjet pouze kafe, netroufala jsem si odhadnout, jak na ni asi působila ta becherovka.