Noc pomalu rozestřela
svůj tmavý plášť nad krajem,
vše se noří do jejího sametu.
Je tma.
Ten krátce dlouhý okamžik nejistoty,
tápání v tmavé, neproniknutelné mlhovině.
Bázeň a nejistota, co bylo, co bude?
Bylo vůbec kdy světlo?
Muselo být, vždyť si ho pamatuji!
Nebo to byl jen sen?
Bude světlo?
Teď není nic. Co je to nic?
I nic musí být něco, protože jsem
a já jsem přece něco.
Musí být něco, z čeho můžeme začít.
Co je nic - nic je tma,
ale i tma je něco.
Právě ze tmy se vychází za světlem.
V mé duši je opět noc,
ale již plná světla ze zářivých hvězd.
Přichází svítání a sním
nová naděje na nový den.
Pod pokornou modlitbou
plášť z kraje mizí.
Čistota víry proudí probuzeným krajem.
Krajem mé duše.