Jednou až zdánlivě

síla bude na sám práh pouštět

otevře se jakási studnice

(rezerva rodového srdce?)

 

Před tebou kruh jak vstup

nezměrná obruč v níž Luna

zálibně zkoumavě prsty bílé smáčí

spršky a na kapkách z odlesků roztahuje

tvá dávná světla

 

Vždyť víš to, dlouho býval´s

přespříliš starostlivým kam zde kráčet

noc karmín teď

svitky svědectví o tobě rozdává kdekomu

a nezdráhá se syčet dopadat

na nahé břicho krátce sněženého města

 

V krajině tušíš sem tam bláznivé

ve městě bezhvězdní bez dřeni dřou se

němým je pro hlučné

vytí stébel zapomenuté symfonie...

 

Snad vytušíme se? rychle 

usrkáme ze zbytků ovocného bytí

náhlé slunce

 

odpíráme viset

splihlé chomáče v mordě 

netradičně choré zimy