Náš barák, přestože je z roku 1931, má enormně tenké zdi. Největším akustickým problémem se stal neznámý soused hned za zdí, ale už ve vedlejším baráku, tedy U svépomoci 4. Já bydlím U svépomoci 6, takže spolu přes tenkou zeď sousedíme. Co říkají oni, slyším i já. A když hraju nějakou muziku, slyší to pochopitelně i oni a bouchají mi na zeď. Obvykle v noci, ale někdy i ve dne, například když jsem onehdá ladil Valčík na rozloučenou v Sibeliovi.
Na bouchání reaguji zásadně tak, že muziku okamžitě ztiším. Jenže ani tohle nestačilo. Včera ráno ještě za tmy mi zabouchal na okna neznámý neoholený chlapík. Začal na mě do okna řvát, že pokud budu v noci zase hrát, že mně dá přes hubu.
„V takovém případě zavolám policii a udám vás kvůli vyhrožování.“
„Můžeš si posloužit, vole blbej,“ zařval a odkráčel. Přestože byl aspoň o polovinu mladší než já, suverénně mi tykal. Jenže vyhrožovat si nenechám. Jednou jsem to takhle v Bohnicích podcenil a rozzuřený pacient mi vyrazil tři zuby. Po této neblahé zkušenosti jakékoliv vyhrožování okamžitě řeším. Pokaždé ho někomu ohlásím. V Bohnicích to řeknu sestře a doma jsem si holt tu policii zavolal. Městskou, na tísňovou linku 156. Ohlásil jsem vyhrožování fyzickým napadením. Musel jsem to několikrát zopakovat, než mi Praha 4 potvrdila, že posílají hlídku. Rajón znali dobře, byli tu za chvilku. Přišli dva policisté. Pozval jsem je dál, seznámil je se situací a ukázal jim kritickou zeď, dělící mě od nevraživého souseda.
„Přiznáváte tedy, že jste rušil noční klid?“ ptali se mě.
„To částečně přiznávám, nemohu v noci spát, mám plný invalidní důchod na deprese, takže jsem chronicky nemocný člověk. Tady se podívejte, kolik léků už jsem dnes od půlnoci snědl. Převažují mezi nimi prášky na uklidnění, ale spát po nich nedokážu, neusnu, tak si aspoň pouštím muziku z počítače.“
„A pouštíte ji hlasitě?“ ptal se policista.
„Ne úmyslně, ale někdy mi to přesto nechtěně "ujede". Pokud soused zabuší na zeď, okamžitě reprodukci ztiším. Já od nich také slyším televizi, ale nebuším na ně.“
„Takže chyba je hlavně u vás, když rušíte noční klid,“ mínil policista.
„Neruším ho úmyslně, ale z důvodů nemoci. Nemohu v noci spát. Ale nesnesu, aby mně někdo za to vyhrožoval, že mně dá přes hubu. Já už jsem starý důchodce a mohlo by se mu to snadno podařit, ten soused je mnohem mladší. Mám v tomto směru dost neblahé zkušenosti, proto každé vyhrožování ihned hlásím.“
„Jak se jmenuje ten váš soused?“
„To jsem ani neměl možnost nijak zjistit. Tady se už dlouho baráky zamykají i přes den a klíče od nich má jedině listonoška.“
„Dobře, my se za ním samozřejmě podíváme, ale nejdříve to dořešíme u vás. Vy si tady před námi nalepíte na monitor nálepku o dodržování nočního klidu od deseti večer do šesti hodin ráno.“
„Na monitor si nic lepit nebudu, mám ten plochý s úzkým okrajem. Tam se nic pořádného nalepit nedá. Ceduli vyrobím, ale nalepím si ji někam jinam.“
Nakonec jsem si nalepil samolepku na jednu z reprobeden, takže ji mám pořád na očích. Stojí na ní: Do 6 ráno hraj potichu! To se nakonec zalíbilo i policistům. Pak odešli. Doufám, že se k tomu vyhrožujícímu sousedovi skutečně dostali, když se nedalo zjistit jméno.
|
