Poděkování Petře

Petra je člověk, kterej je pořád s námi, i když nás vlastně opustila. Nemyslím si, že by se tak stalo proto, že už by tu s námi nechtěla být, ale protože už přišel její čas, což zní příšerně, zvlášť, když si uvědomím, jak moc byla mladá. Abych byla upřímná, nemůžu říct, že bysme byly v každodenním kontaktu, ale co v nás všech určitě zanechala, byl její zářivý úsměv a zvonivý smích. Její úsměv bylo něco, co „nosila“ na tváři každý den a nejspíš ho nikdy „neodkládala“. Možná si už neumím vybavit její hlas, ale na ten její úsměv asi nikdo z nás nikdy nezapomene.

Moc jsme si přáli, abychom její odchod mohli posunout alespoň o několik „světelných“ let – to proto, že jsme jí všichni měli tak rádi, proto, že v našich srdíčkách měla zabodnutej střípek svojí jedinečný osobnosti a taky nejspíš z čistě sobeckých důvodů, protože jsme se prostě nechtěli nechat připravit o přízeň hřejivých účinků  její přítomnosti a navždy se tak vzdát jejího zářivého úsměvu.

S těmito pocity jsem se blížila k místu, kde se konal vzpomínkový večer na počest naší kamarádky Petry, která byla jedním z článků řetízku, po dlouhá léta pospojovaného dvěma pouty, kterými byly tanec a přátelství. Měla jsem z toho setkání smíšené pocity a chtělo se mi brečet. Ale pak se stalo něco, co se dá přirovnat k přívalu nejmocnějších citů a co člověk zažije jen párkrát za život.

Sešlo se nás poměrně hodně. Přišli všichni, kteří chtěli přijít a prohlížely se fotky, ze kterých se na nás smála Petra. Připadali jsme si smutně i vesele a trošku jako spiklenci, které pojilo společné tajemství a tím byla láska k Petře. A tohle naše „tajemství“ z nás udělalo něco víc, než jenom přátele, kteří se sešli, aby vzdali hold někomu tak blízkému, jako byla Petra. Stali se z nás naprosto otevřené, příjemně vstřícné a srdečné bytosti, které měli střídavě slzy i smích v očích, ale taky strach o toho druhého. Nemyslím si, že by tomu bylo jinak, kdyby tam Petra seděla s námi, ale řekla bych, že ta bolest, kterou jsme si všichni nad ztrátou Petry prožili, v nás probudila ty nejušlechtilejší vlastnosti, kterých je lidská bytost schopna.

Odcházeli jsme „opilí“ těmito pocity a myslím, že to bylo proto, že Petra byla celý večer „s námi“. Chtěla bych jí proto poděkovat za ten střípek, který zůstane navždy zabodnutý v našich srdíčkách, dokud neopustíme tento svět. Děkujeme, Petro !