jana se jen usměje jako odpověď. bylo odpoledne a únava z cesty na slovač byla znát.

- „mám krásnú vnučku, ako som si prial. pôjdeme na cintorín za tvojou starou mamou, aby ste sa tiež poznali. mala by takú radosť.

teď sedíme v hospůdce a slova nechybí. životem popsaná tvář laskavého starého muže a hřejivá blízkost dvou spřízněných stačí.

- „písala si, že hraješ na flautu.... mám heligonku.. a black a white sa určite tiež pridajú,“ rozzářil se děda.

black a white byli krásní obrovití pejskové, čuvač a novofundlanďan.

- „vlastně jsem se přijela rozmyslet, co s dalším životem.“ mám krátké nohy a přemýšlím o paříži na dlouhý jeden rok.

- „takže sa dohovoríš, a tvoje nožky ťa tiež podržia. si pekná a odvážna, nestratíš sa.“

za chvíli byly na stole dvě sklenky a borovička.

- „mám troch vnukov, vlastně už štyroch, a jedného syna. syn pracuje v bratislave. má tam nejakú firmičku a musí sa poriadne oháňať. je to dobrý syn, ale nepochopil ešte pojem času. pracuje ako blázon a nevidí, nepočuje. čas mu pretečie mezi prsty a ani si to nevšimne. jednoho vnuka si videla. to bol ten, čo ťa sem viezol. strašne rýchlo sa oženil a postavil si dom. zabudol sa smiať pre samé starosti. ďalší je vojakom a posledný sa až príliš často smeje nad pohárikom. žena mi umrela před časom, a tak mi chodí vypomáhať jej sestra z dolného konca. je dobrá, ale neprehovorí jak je deň dlhý. držím si ešte malý zbytok hospodárstva, na ktorý ešte stačím a aby ma nemrdlo.“

black a white leželi tiše rozvalený přes celou verandu, kde seděli a pozorovali, jak láhev borovičky mizí. k tomu klobáska a ovčí sýr a janě se pomalounku rozvazoval jazyk.

- „zůstala mi jen ta krabice po babičce a teď i vy. ale ne, mám ještě petra. spadl mi z nebe. je trošínku kulatej, a tak se tam neudržel. je celej neskutečnej a ani nevím, jestli se mi nezdá. a kolik skleniček téhle borovičky mě pošle do nebe?

to ráno jako by ani nebylo. vnuk, co se tak rád směje, je odvezl až na kolibu přítele dědy. ale tady jsou snad všichni přáteli, tedy pokud spolu neválčí padesátým rokem. děda vytáhl hromadu slepičích vajec, bratranec nesl tři bochníky domácího chleba a na ni zbyly tři láhve borovičky. jana se jen tiše modlila, aby to nemusela vypít.

tak ošklivý dům – kolibu – ještě neviděla. sedm, osm slohů škodolibého architekta po mrtvici a kousek dřevěnice navrch.

halasný chlápek je plácá po zádech a líbá do jednoho.

- „a ty si mi pekná! čia že si?“ zahlaholil.

- „to je naša janka z prahy,“ odtušil děda. jak hezky to znělo: naša janka.

uvnitř toho pitoreskního domečku bylo útulně a všude dřevo. samorost janík, jak mu říkal děda, jen svítil. povídal a povídal a vypadal šťastně. bratranec odjel a jana byla ráda. nebyl její krevní skupina a taky to tak asi cítil. janík byl pejsek puštěný z řetězu a na borovičku nezapomněl. ach jo.

- „vždy som si myslel, že vnučka je najskôr úplne maličká a len kúsok v kočíku, ale vidím, že som sa mýlil,“ hlaholí janík.

- „no vidíš, ako si sa mýlil,“ zasměje se děda šťastně.

- „já se tam ale pořád vejdu,“ přidá se jana

a smích nadzvedne i jezevčíka pod stolem.

- „a zajtra pôjdeme na srnca.“ a jana se ani neptala, jak to myslel.

ležela teď v posteli a byla na školním koncertě. jakub jan ryba pro ni a houslové trio složil skladbu. sen této skladby se vznáší v sále plném květin. všude spousty květin. na stěnách, na stolech a ve vlasech, všude spousty květin a květinové vůně a chuť květin jakuba jana ryby.

jeník v mysliveckém s fousy krakonoše a očička mu jen svítila. jana držela těžký dalekohled a děda se usmíval. podivná výprava. zvuky lesního rána. orchestr lesa pod taktovkou ticha. jana drží dalekohled a má zavřené oči. stojí na pódiu v rudolfinu, ve slavném rudolfinu, všude ticho a obecenstvo se vytratilo. napjaté ticho a třeskutá rána a další. tři lovci se sklání nad svou obětí. janík drží klobouk a děda nožem větvičku pokládá do rány. obřad úcty a kousek vzácné pokory. jana cítí vnitřní vyrovnání a srnec ji už nebolí. je ticho a chlapi se nesou na nosítkách se srncem. jezevčík pobíhá nadšeně kolem.

unavená jana sedí před krbem s jezevčíkem v náručí. podivuhodně krásný dřevem vykládaný interiér jako černobílá odezva děsivého vnějšku. včera, předevčírem seděla s petrem v kavárně na smíchově a dnes... jana nedokázala ještě vstřebat všechny ty pocity. děda s janíkem právě upekli její paříž. dva chlapi, dědkové, co nikdy neviděla, se domluvili, že ji pošlou na rok do paříže. jana ztratila slova a teď vstřebává pomalounku svou paříž a dědu a srnce a janíka...

z knihy  cesta do paříže