Na téhle
kalbě jsem byl (aspoň první den) úplně zbytečně. Jen co jsme přijeli, jsem si
šel lehnout a spal jako dřevo. Říká se, že první noc v cizím prostředí má
nějakou zvláštní moc. Prý že sen, který se v takovém případě člověku zdá,
se vyplní. Jestli je to pravda, tak potěš bůh.
Zdálo se
mi, že stojím se skupinkou turistů před jakousi rozhlednou a koukám se nahoru
na vyhlídku, kde stojí parta chlápků opřených o zábradlí. Všichni měli vyholený
lebky a byli dost namakaný. Náhle jeden z nich přelezl zábradlí a pokynul
svým kolegům, aby jej následovali. Ti to skutečně udělali, a já tak měl před
očima rozhlednu, na jejímž vrcholu stojí pět chlapů připravených na hromadnou
sebevraždu. Čtyři z nich, ti na krajích, skočili dolů jako první. Všichni
spadli na zem a bylo slyšet, lámání jejich kostí. Vrcholem smrtícího
představení byl ale pátý holohlavec, který stál přesně uprostřed vyhlídky a
který si nechal svou sebevražednou šou úplně na konec. Ten se vrhnul dolů přímo
po hlavě. Viděl jsem, jak se jeho lebka roztříštila o beton. Všude kolem
z něj začala stříkat krev. Byla vážně všude. Na obličejích vyděšených
turistů, na oknech okolních domů i na opodál rostoucích stromech. Krev, krev,
všude jenom krev…
Pak jsem se
probudil.
U postele
seděla Marika a koukala se na mě. Hezčí probuzení z toho šíleného snu jsem
si nemohl představit.
Strávili
jsme spolu celý den. Bylo úplně jedno, že jsme byli na nějaký akci plný lidí,
my jsme si úplně vystačili sami. Seděli jsme na posteli, pili víno, povídali
si, smáli se, líbali a dělali jsme i spoustu dalších věcí. Prostě všechno, co
můžou muž a žena spolu dělat a co je jim sakra příjemný.
Marika mi
taky vyprávěla o svojí rodině, o dětství na Sibiři, vodce, ruských zvycích a o
šíleném mrazu, jaký jsem znal jenom z pohádky, kterou nám tady blbečci
z Novy cpou každej rok. Bavilo mě ji poslouchat, i když její čeština
nebyla úplně suverénní, takže jsem chvílemi pořádně nevěděl, co mi to vlastně
vykládá. Ale stejně to bylo fajn. Splnilo se mi to, co jsem si přál od chvíle,
kdy jsem Mariku poprvé spatřil. Mohl jsem se na ni dívat a vlastně nejen to…
Naši idylku
ukončil zvonící mobil, jehož displej hlásal, že mi Tom něco chce.
„Čéče,
průser. Zajel sem si pro něco k jídlu na benzínku a vodešla mi spojka. Teď
už to nerozjedu, je to v hajzlu, kurva!“
Skvělý.
Musel jsem tedy opustit romantiku s Marikou a vydat se zachraňovat svýho
nejlepšího kámoše. Od už dost nakalených lidí na chatě jsem si půjčil auto,
dojel na místo, kde Tom zkejsnul a na laně odtáhnul jeho i s autem až
k nám domů. Pak jsme se vrátili zpátky k chatě, vrátili vypůjčenou
káru a vyrazili pěšky zpátky do Prahy. „Třeba si něco stopnem,“ doufali jsme.
|