Requiem za splněné touhy
V pozdní době letní noci
kdy noční městské osvětlení
domy, cesty i stromy
ve zdání divadelních kulis mění
A v mlžném nočním oparu
tolik jiných už oddalo se snění…
V pokoji dítě před zrcadlem
dlouhé vlasy jak z pampelišky pápěří
až na zem sněhobílou košili
nevinná tvář co mnoho ještě uvěří
“Mám ráda barvu bílou
připomíná mi čistotu
a když pak podívám se do zrcadla
vidím tam bytost jinou
jakou já být nesvedu”
Někde jinde ve stejném domě
snad přemýšlí matka o zítřejším obědu
od dveří svojí dcery dávno nemá už klíče
a pár let nazpět co naposledy spolu
trhaly do společných snů petrklíče
Ve smutku v duši osamění odešla z domu neví kam
Snad nočního větru ševelení bude té lásky pochopení
a dá mi co tak strašně chybí
něžné po vlasech pohlazení
*
Tolikrát toužil s rukou pod peřinou
a v horkém dechu palčivého snění
šeptal do prázdného ticha
ze snu zhmotnělou píseň
stále opakujícího se znění:
“Můj anděli v bělostném rouše s tváří dětskou nevinnou
postavou křehkou, něžné oči
tvé dl ouhé bílé vlasy tvář mou hebce ovinou
splním co už odmítnout si nesvedu
dotknu se dotknu svého snu
jak stvořitel rozkvést dám rudým květům
já uvidím nejkrásnější ze všech krás
při posledním výdechu tvou bílou hebkou tvář
Mnohokrát toužil v dechu palčivého snění
krátil si čas představami - vždyť na představách nic není
A snad není to jeho vinou
že v horkém dechu palčivého snění
vždycky myslel na děti…
*
V prázdném zákoutí lesního parku dvě osamocené bytosti se potkali
ona toužila po pohlazení a on hladit hlavu dítěti
|