Bylo skoro sedm a autobus se línì plazil z kopce posetého domky smìrem k hlavní silnici. Vjel na ni, zabrzdil na neoznaèené zastávce a vyplivl mì na krajnici. Z mlhy blikal obøí neonový nápis na ještì obøejší ohyzdné moderní budovì jogurtárny. Vydal jsem se vstøíc protìjšímu bøehu silnice a jen o vlásek unikl nárazníku tmavì modrého Fordu zjevnì patøící jednomu z tìch idiotù, kteøí se pravdìpodobnì cítí uraženi a poníženi pokaždé, když èlovìk køižuje cestu právì pøed jejich vozítkem, berou to jako urážku jejich jezdeckého umìní a tak na to šlípnou a nebohý chodec (aè jinak to mùže být ještì vìtší kretén, než ten za volantem, ale v téhle situaci je fakt nebohý) má co dìlat, aby si uchránil zdravou kùži.

V 7.03 jsem otevøel dveøe, za kterými sedìl asi 60-iletý šedivý vrátný s vpadlýma oèima a oteklým nosem. Trùnil na pohodlné kožené židli a civìl do obrazovky malièké èernobílé televize. Prošel jsem kolem nìj, aniž by mi vìnoval jediný pohled èi se sebenepatrnìji pohnul a píchl si pøíchod. Vypad jsem z jeho budky, pøešel malé nádvoøí a vstoupil do hlavní budovy.

K výrobní hale, mému brigádnickému pracovišti, vedla dlouhá holá vykachlíkovaná chodba s velkými okny do laboratoøí po levé stìnì a záchody, šatnami a jídelnou po pravé. Než do ní byl èlovìk vpuštìn, musel ze sebe udìlat naprostého idiota navleèením ochranného odìvu. Ten sestával z prùsvitného plaštì z nìjakého druhu umìlého materiálu, modrých návlekù, které se po pùlhodinì prodøely a èepce, který mìl za ùkol nedovolit by jedinému vlasu pøekonání vzdálenosti od hlavy k patì, zneèištìní hlídaného prostoru a ohrožení hygieny pracovního procesu továrny. Tìsnì pøed vstupem bylo ještì nutné naplácat si na ruce páchnoucí desinfekèní gel. Takhle tedy vcházeli dovnitø jeden za druhým, šašci se smradlavýma rukama.

Dorazil ke mnì starý skladník s kruhama pod vytøeštìnýma oèima a èepcem naraženým tak, že jeho hlava z dálky pøipomínala napité klíštì, povrch bilé èásti desetkrát pøevyšoval tmavší. Zapsal si mé jméno a pøihrál mì k asi pìtadvacetileté øadové pracovnici s prdelí jak Bøeclav. Ten zadek bylo to první co jsem vidìl, stála ke mnì totiž zády, když se otoèila, spatøil jsem odulý prasoslepièí ksicht s tøema bradama a varhánkovitým krkem. Smrdìla pøesládlým laciným parfémem, za který by se musela stydìt i ta nejubožejší šlapka a tváøila se jako by pøeskládávání jogurtù z palety na paletu bylo to nejdùležitìjší lidské poslání na svìtì. Musel jsem teda dìlat s ní, což znamenalo, že mùj èichový orgán byl neustále pod pøímou palbou jejích výparù. Po hodinì mi bylo na blití, tak jsem se zvedl a šel se napít za roh do malé chodbièky vedoucí do kanceláøe mého šéfa Daniela Doráka, kde byl kanystr s vodou a dávkovaè na kelímky. Nalil jsem do sebe studenou tekutinu, zhluboka se nadechl , vydechl, vyhodil kelímek a vyrazil zpìt. Skunk (omlouvám se všem skunkùm, vy si ten svùj smrad aspoò na sebe každé ráno neplácáte) mì sjel pohledem, kterým se ètyønásobná matka dívá na vraha dìtí. Došel jsem na své místo, sedl si, zopakoval dýchací rituál a pustil se zpìt do práce. Myslel jsem na to, že by se ženská, která je dostateènì soudná na to, aby dokázala rozpoznat, že ji Bùh neobdaøil zrovna velkou fyzickou krásou, mìla snažit o to, aby byla pro chlapy pøitažlivá nìjakým jiným zpùsobem - jednáním, vystupováním, inteligencí, vùní (nebo aspoò nesmradem). Tato žena, moje doèasná šéfová zjevnì nesplòovala ani jedno. Byla smradlavá, ke svým kolegyním rádoby vtipná, ke kolegùm trapnì vtíravá, k brigádníkùm neomalená. Tupý kus masa. Probral mì pøíkrý mužský hlas: ”Hej ty, (to jsem byl já, hej ty, míò než kus hadru) seber to!” Zvedl jsem zrak a spatøil asi pìtaètyøicetiletého mohutného chlapa s èernými umaštìnými vlasy trèícími zpod èepce, stojícího vedle skunka s rukou namíøenou na kus papírové krabice, válející se v rohu na podlaze. Mlèky jsem vstal a šoural se k bednì. Oba zatracené pohledy jsem cítil v zádech. Udìlal jsem, co chtìli a znova se posadil. Ten ksindl s koulema v gatích prohodil ještì pár zbyteèných slov se skunkem a zmizel.

Prošlo mi rukama dalších pár set jogurtù a byl èas na pøestávku. Vyšel jsem z haly do chodby a sundal si èepec (èlovìk si pøipadá jak chirurg po osmihodinové nároèné operaci). Strávil jsem svých 30 minut v jídelnì za jedním ze šesti stolù nad rohlíkama a sýrem, pak jsem se ustrojil a vydal se zpìt.

Šéfové parfém se postupem èasu zaèal míchat s jejím potem a puch tak ještì zintenzivnìl. Bylo to nesnesitelné. Pøedstavil jsem si jak to z jejího chlupatéto podpaždí stéká po faldách na bocích a chtìlo se mi znova zvracet. Na vodu jsem si už netrouflnul a vydržel vedle té kupy hnoje sedìt další 4 hodiny. Pak jsem si od skladníka nechal napsat a potvrdit odpracovanou dobu a rychle vypadl. Strhal jsem ze sebe ochranný šat, vybìhl z budovy, pøebìhl dvorek a vklouzl do vrátnice. Píchl jsem si odchod, pozdravil dìdka a zamíøil k zastávce. Za chvilku pøijel autobus. Nastoupil jsem, koupil si lístek, sedl si a odjel.