JD II

Sotva jsme vpluli do kavárny Rozverná,

už stolky rozráží Jeho parník zpěv,

houpe nás na obou palubách sprostě jak zvon:

sem a tam.

Mořskou nemoc lásky, zle je mi,

splachuje smích, aby nikdo neviděl;

z okénka sklenky od Campari spatřím zas v dálce

řazení vlnek do ostrých zoubků, do malých čelistí;

žertovná piraňa ocasem pleskne, aniž by vykřikla

a už je v ulici a už je v nebi

pod smutnýma očima secesních vil.

Na konci všeho nebylo slovo,

jen tělo bez hlavy, jen jarní kaštany,

je to má vina, má veliká vina,

jen modré kameny vsazené do fasád,

tak somnambul ornament svítí sto jedna let,

kolem něj nikotin, ticho a kouřová linka unikání...