Napůl voda, napůl sníh, bílé bláto. Slunce
S něhou laská sněhuláka:
Zlato, mé z plynu srdce horce plá —
Tak láká ho a kol koule staví spodní
Snop a vích z čerstvě žatých
Papršleků svých.
Čas zase začal chvátat.
A tak křehka je ta chvíle, kůň pod ní nepokojen
I kord se v pošvě mele.
* * *
Skřivánek nad polem vrže, ha,
Ta strůna se chví. Pak akord,
Chvíli držen, vymaní se. Hned k lesu spěchá.
Sněhulák tone v nepokojích – kam, komu se dát?
Od lesa echa se vrátí:
Co se má spojit, to se spojí.
Sněhulák přijímá
A dává podobojí a ke smrti se žena:
Dá zemi vodu, dá vodu nebi.
Komu však jeho duše
Rozblácená? |